Války, terorismus, automobilismus a zločin jsou nevymýtitelné, zato na malé individuální neřesti, tedy tam, kde člověk škodí především sám sobě (pitím, jídlem, kouřením, nedostatkem pohybu), jsme lék našli. Je jím mocný sociální stát, naše lepší alter ego, které nás má chránit proti našim vlastním špatnostem, asi jako my hlídáme děti a pejsky před nebezpečím, kterému oni sami nemůžou rozumět.

V liberální demokracii se zákonodárci musí řídit zásadou, že svoboda končí tam, kde naráží na svobodu druhého. Jenomže svět je odporně složitý a lidé i zákonodárci nedokonalí. V některých možná dřímá islámský prohibicionismus, a tak místo složitých kompromisů jim připadá daleko jednodušší pro naše dobro zakazovat, eliminovat, likvidovat. To, že vůbec nejde o ochranu zdraví nekuřáků, ale o snahu vymýtit lidskou neřest jako takovou, je při posuzování protikuřáckých zákonů patrné na první pohled. Jinak bychom stále měli mít právo na železniční vozy pro kuřáky, oddělená kina, pracovní a jídelní místnosti i kanceláře pro kuřáky. Ne, ne - zákaz musí platit v celém objektu!

Všechno začalo absurdním zdražováním cigaret a pokračuje salámovou taktikou postupných zákazů. Hitler byl hlupák, když chtěl tuhle špatnost vyřídit naráz - jeho totální zákaz kouření nevydržel ani tři dny.

V Irsku a Anglii se už pronásledovaná menšina kuřáků vystavuje novému nebezpečí, když se choulí na dešti a větru a s abstinenční nervozitou si zapaluje cigaretu. Mluví se však teď o tom, že i chodník je veřejné prostranství.

Není poněkud zastaralé to naše svobodomyslné evropanství? Stále se zabývat tím, jak je svoboda složitá a nutně kompromisní, jak je třeba dávat pozor, aby jeden zákaz nevyvolal ve společnosti nové, někdy i horší problémy. Vzpomeňme jen na starou prohibici. Vezměme si konečně příklad z Asie, jak ti umí reglementovat. Vždyť už má zákaz kouření ve městě většina japonských měst, Singapur i Bhútán.

A co kouření v domácnosti, nepoškozuje snad práva nezletilých dětí a partnera nekuřáka? Domácí teror ,,Ven na balkon!" už dlouho nepostačí. Náš ochranářský stát by mohl zavést právo stěžovatele - právo udat viníka!

Na rozdíl od těch, co podepsali v létě petici za zákaz kouření (75 tisíc lidí), mně tenhle škodlivý zlozvyk příliš nevadí. Přesto váhám, zdali bych se trochu pokrytecky neměl k té kampani přidat. Mně totiž strašně vadí jiné věci: znečišťování ulic, bezdomovci, prostitutky, odporně obézní spoluobčané, kteří smrdí a překážejí v autobusech, hulvátství a sprosťárny na ulici, v rozhlase i v televizi. To je také znečišťování veřejného prostranství, ne? Totální zákaz kouření by otevřel tolik potřebný prostor pro další zátahy na ozdravění společnosti.