Mé slovo neplatí a dilema euroskeptiků
Britský premiér Gordon Brown nakonec v Dolní sněmovně protlačil schválení Lisabonské smlouvy, přestože on sám, jeho strana i expremiér Blair slíbili, že NIKDY žádnou evropskou ústavu omezující britskou suverenitu bez lidového hlasování neschválí. Stalo se. Argument zněl: smlouva z Lisabonu žádná ústava není, jako ta odmítnutá, je čistě technická, a vůbec na ní nezáleží. Proč tedy nesplnit slib, když ji většina Angličanů považuje za kosmetický podvod, a jásot evropských politiků nad dalším krokem integrace jim dává za pravdu?
Porušit dané slovo je v anglickém povědomí vážná záležitost. Džentlmenská tradice, nepsaná ústava, i nápis na burze „Mé slovo platí“ ji potvrzují. Nejčtenější spisovatelka Jane Austenová, tomu, jenž nedostál slovu, už NIKDY nepodala ruku. A president Masaryk by učinil totéž. Nejde však jen o etiketu a slušnost. Angličané jsou pragmatici a tak ví, že Prozřetelnost tržní ekonomiky (a blahobytu) je na něm založena. Dané slovo je smlouva a pakty, mají-li sloužit, musí být závazné (Pacta sunt servanda). Na rozdíl od nás, kde premiérovi stačí zvládnout kongres své strany, a slib referenda neplatí, a kde mu nemusí záležet, zda jej voliči považují nebo nepovažují za slušného člověka.
V politice k napětí mezi názorem volených zástupců a lidovou většinou běžně dochází, a proto je anglický nihilistický postoj vůči politikům „každá vláda je jen odporná nezbytnost“ stejně oprávněný jako volby, které jím to jednou spočítají. Problém je, že jde o tak vážnou a citlivou věc. Angličané jsou proti integraci Evropy do jednoho státu, vždyť už o dvou třetinách legislativy londýnský parlament nerozhoduje. Takový stát bude z principu nedemokratický – na čem se politici dohodnou, to bude z Bruselu nařízeno, a žádný panevropský parlament federalistické dohody neomezí. Paradoxně totiž i omezená suverenita evropských států vytváří mezievropské dohody, o kterých se nehlasuje. Angličané, podobně jako Češi, si přejí politickou spolupráci svobodných demokratických států a společný trh volného pohybu lidí, zboží i kapitálu. Nepřejí si však Unii, nepřejí si imperiální evropský stát, nepřejí si škodlivou ústřední administraci (jako by nestačila ta národní), přejí si jednoduchá pravidla spolupráce. A právě tohle dilema: integraci ne, spolupráci ano využívají ke svému prospěchu politici, jimž nikým neomezovaná vláda v Bruselu tolik vyhovuje. Spolupráce zemí na bázi nějaké evropské OSN už dávno není na pořadu dne. Snad v 50.letech – dnes už je pozdě. A tak je veřejné mínění (a nejen v Anglii) téměř schizofrenní. Zhruba 80% lidí je proti integraci, ale přes 60% nechce (snad ze strachu) vystoupit z Unie. Babo raď!
Ještě že existují ctnosti! Už během parlamentních debat se našli aktivisté, kteří uspořádali soukromé referendum v deseti volebních obvodech s těsnou většinou, kde se při většinovém systému rozhoduje o budoucí vládě. A výsledek: monumentální 60 % účast a 88% požadavek referenda. Celá záležitost má ještě dohru v Horní sněmovně – kde mohou mít toryové s nezávislými převahu. Jedno je skoro jisté! Premiér, který lže o smlouvě, a jehož slovo neplatí, by volby vyhrát neměl. Anglická tradice o tom nepochybuje.
My se však raději necháme překvapit.
Porušit dané slovo je v anglickém povědomí vážná záležitost. Džentlmenská tradice, nepsaná ústava, i nápis na burze „Mé slovo platí“ ji potvrzují. Nejčtenější spisovatelka Jane Austenová, tomu, jenž nedostál slovu, už NIKDY nepodala ruku. A president Masaryk by učinil totéž. Nejde však jen o etiketu a slušnost. Angličané jsou pragmatici a tak ví, že Prozřetelnost tržní ekonomiky (a blahobytu) je na něm založena. Dané slovo je smlouva a pakty, mají-li sloužit, musí být závazné (Pacta sunt servanda). Na rozdíl od nás, kde premiérovi stačí zvládnout kongres své strany, a slib referenda neplatí, a kde mu nemusí záležet, zda jej voliči považují nebo nepovažují za slušného člověka.
V politice k napětí mezi názorem volených zástupců a lidovou většinou běžně dochází, a proto je anglický nihilistický postoj vůči politikům „každá vláda je jen odporná nezbytnost“ stejně oprávněný jako volby, které jím to jednou spočítají. Problém je, že jde o tak vážnou a citlivou věc. Angličané jsou proti integraci Evropy do jednoho státu, vždyť už o dvou třetinách legislativy londýnský parlament nerozhoduje. Takový stát bude z principu nedemokratický – na čem se politici dohodnou, to bude z Bruselu nařízeno, a žádný panevropský parlament federalistické dohody neomezí. Paradoxně totiž i omezená suverenita evropských států vytváří mezievropské dohody, o kterých se nehlasuje. Angličané, podobně jako Češi, si přejí politickou spolupráci svobodných demokratických států a společný trh volného pohybu lidí, zboží i kapitálu. Nepřejí si však Unii, nepřejí si imperiální evropský stát, nepřejí si škodlivou ústřední administraci (jako by nestačila ta národní), přejí si jednoduchá pravidla spolupráce. A právě tohle dilema: integraci ne, spolupráci ano využívají ke svému prospěchu politici, jimž nikým neomezovaná vláda v Bruselu tolik vyhovuje. Spolupráce zemí na bázi nějaké evropské OSN už dávno není na pořadu dne. Snad v 50.letech – dnes už je pozdě. A tak je veřejné mínění (a nejen v Anglii) téměř schizofrenní. Zhruba 80% lidí je proti integraci, ale přes 60% nechce (snad ze strachu) vystoupit z Unie. Babo raď!
Ještě že existují ctnosti! Už během parlamentních debat se našli aktivisté, kteří uspořádali soukromé referendum v deseti volebních obvodech s těsnou většinou, kde se při většinovém systému rozhoduje o budoucí vládě. A výsledek: monumentální 60 % účast a 88% požadavek referenda. Celá záležitost má ještě dohru v Horní sněmovně – kde mohou mít toryové s nezávislými převahu. Jedno je skoro jisté! Premiér, který lže o smlouvě, a jehož slovo neplatí, by volby vyhrát neměl. Anglická tradice o tom nepochybuje.
My se však raději necháme překvapit.