Na tuhle zdánlivě hloupou otázku bychom v české pivnici dostali také zdánlivě hloupou odpověď. Politika, jak každý ví, je přece svinstvo. To, co má náš pivní občan na mysli, ovšem vidí kdekdo: oportunismus, jenž má s pravdou a spravedlností málo společného, boj o koryta, který starosti o veřejné blaho zjevně neprospívá, virtuální diskuse a stranické vidění skutečnosti, mající za cíl zastřít racionální debatu o správě veřejné; nemluvě o odporné ješitnosti, touze po nezasloužené cti a slávě a dokonce zjevné korupci dnešních politiků.

S politikou něco v nepořádku jistě bude, (buď politická sféra vytváří korupční prostředí nebo přitahuje nevalné lidské typy nebo obojí), a tak dlouhodobou zjevnou apatii a znechucení voličů probudí čas od času jen napjaté očekávání patových voleb. Mluvíme-li však o kvalitě nějaké věci neříkáme nic o její podstatě, tedy o tom čím ta věc je.

Vzdělanější známý by nám asi odpověděl, že politika je rozhodování o správě věcí veřejných, čili o všem tom, co sami jako jedinci nemůžeme vykonávat. Taková definice, jak už to u polovzdělanců většinou bývá, si zase plete předmět politiky - tedy samotné vládnutí – s tím, co je vládě politické vlastní, co ji předchází a vytváří (regnum politicum není v tomto případě přívlastek), na rozdíl od jiných typů vlády jako je autokracie, (samovláda), oligarchie, tyranie nebo diktatura.

Politiku nám objevili staří Řekové. To oni v jakési předtuše věcí příštích dokázali rozlišit mezi zákonem náboženské víry a zákonem obce. S diktátem bohů ani s vírou diskutovat nelze, diktát obce je však výsledkem diskuse, participace i nesouhlasu, má tedy váhu většiny i i více méně dobrovolný souhlas menšiny. Má to, co žádná jiná forma vlády nemá - totiž LEGITIMITU. Předpokládá svobodné společenství, jež hledá způsob jak si zajistit vnitřní stabilitu a mír. Pro Aristotela je politika něco zcela přirozeného, základní lidská aktivita – hledání dynamického řádu, který má nějak „sladit, či sloučit“ nejrůznější nároky, představy a skupinové zájmy ve společném úsilí o takové přežití obce, jež nejlépe odpovídá lidské přirozenosti. Pokud jde o lidskou přirozenost a hledání řádu, vedou se o nich mezi levicí a pravicí spory dodnes. Jedno je všem filosofům jisté. Veřejné prostranství politiky (Agora) předpokládá heterogenní, tedy nejednotnou společnost, která však dokáže vytvořit společnou legitimní vládu. Její nejednotnost je však čistě pragmatická. V současnosti, kdy máme zkušenost s neloajálními občany cizího původu, si musíme uvědomit, že stát, společenství a tradice je starší než objev politiky a předpokládá vnitřní soudržnost, jíž řecký objev neruší. Poprvé v historii ale nezakládá vládu na bázi absolutní dynastické, kmenové a náboženské příslušnosti, jak to činí zbytek nezápadního světa více méně dodnes. Volání po ideologické jednotě, po platónské vládě filosofů – dnes bychom mohli dodat také, po vládě odborníků či technokratů – je snahou politiku zrušit.

Neexistují totiž odborníci na společenský konsensus. Mluvíme-li však o řádu, který by odpovídal lidské přirozenosti, řecká archaická demokracie byla schopna vytvořit jenom vládu většiny – a demagogie – jak by dodal Aristoteles.

Opravdovým zázrakem ve vývoji naší civilizace byl objev římského práva, které mělo občana chránit před svévolí moci, tedy právě před onou řeckou vládou většiny, jež odsoudila Sokrata k smrti. To Řím nám odkázal vládu univerzálního práva a princip občanské rovnosti před zákonem. Dokonce zde nalézáme i počátek dělení státní moci a omezený mandát volených politiků. Odkaz starého Říma nelze přecenit, vždyť dodnes používáme zákony upravující vlastnické vztahy, pozemkové právo, smlouvy či procesní pravidla důkazu v duchu římské republiky. Přes propast věků, to ona inspirovala osvícenství 18.století i otce americké ústavy.

Avšak největším zázrakem a nejtrvalejším dědictvím Říma je paradoxně římskokatolická církev. Teprve když pochopíme její dědictví, pochopíme základ naší civilizace i smysl vlastního historického osudu. Podobně jako univerzální římské právo i raná církev začala chápat sebe samu jako univerzální (světovou) organizaci. Římský občan Pavel z Tarsu, považoval Pax Romana za samozřejmý, a tak přetvořil asketickou židovskou sektu na korporaci (těleso), či,chcete-li, právnickou osobu, která si nečinila nárok vyvrátit světskou, imperiální vládu Říma, jak to dodnes vůči světským vládám činí Islám. Neboť praví Ježíš v Matoušově evangeliu: „Odevzdejte tedy,co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu,“ a přestože se církev nakonec stává státním a dokonce římským imperiálním náboženstvím, dualismus moci světské a moci duchovní zůstává. Stát (podle Augustina) je vládou dočasnou, je pouze garantem vnějšího veřejného pořádku, zatímco univerzální církev je duchovní vládou věčnou, a tak je garantem řádu duchovního, který zabezpečuje vnitřní smír společnosti, uznání etického řádu, posílené vírou; nepotřebuje policajtský pendrek. V křesťanském politickém dualismu panovník z milosti Boží nesmí uzákonit nic, co by bylo s vírou v rozporu, do sféry duchovní však nezasahuje. Všechna starověká impéria však musí nutně zbožšťovat své vládce, (a nejen ona jak vidíme na příkladu Stalina a Hitlera), tyran musí být nutně nadčlověkem, aby získal legitimitu, holá moc nestačí. Vidíme to také na příkladu všech moderních diktatur, jež se nutně musí opírat o nějakou ideologii. Jen dokonalý člověk může být, ba nutně musí být, samovládcem (Aristoteles), jenže takový člověk neexistuje. Moc světská má totiž převážně autoritu deontickou, autoritu sankce a trestu, kdežto církev má autoritu epistémickou, autoritu nekompromisní duchovní pravdy.

Středověký dualismus Západní Evropy skutečně omezil moc panovníků i světskou moc církve a v době nebývalého rozkvětu ve 13. a 14. století dosáhl i nebývalého stupně rovnováhy mezi svobodou jedince a společenského řádu. Feudální systém moc panovníků neuvěřitelně omezil, dnes bychom řekli decentralizoval, a Svatá říše římská, jak říkali vtipálci, nebyla ani svatá ani římská. Zato Byzantské císařství, a jeho moskevský nástupce, dva zdroje suverénní autority neznalo, naopak podřídili církev i šlechtu centrální moci (cézaropapismus).

Avignonské papežství a papežské schizma (1378-1417) způsobilo, že se duchovní pilíř feudální společnosti zřítil. Královská a císařská moc se dostává čím dál více do sporů s aristokracií, v rovině duchovní vítězí exaltovaný individualismus a primát individuálního svědomí. Evropa se posléze dělí na katolickou a protestantskou a pozdně renesanční intelektuálové vyznávají už novou ideologii, kde mírou všech věcí má být člověk, nikoli Bůh, a na tomto humanistickém principu má být vytvořen nový řád Evropy. Po třicetileté válce dochází k posílení státní moci, a to v protestantské i katolické části Evropy. Lidský rozum, nikoli tradice, víra a církevní autorita, má vytvořit novou společnost. Racionalismus vyprovokuje romantismus, a bodáky francouzské revoluce povedou ke zbožštění národa jako nové státní doktríny. Francouzská revoluce zcela ruší poslední feudální a lokální omezení centralistické moci. Od té doby je občan konfrontován s všemocnou státní byrokracií a neomezeným ústředním rozhodováním. Evropa se zmítá ve svárech, které nakonec ve dvacátém století ústí do nové třicetileté války (1914-1945). Vítězí liberální stát, jehož dnešní politickou doktrínou je po pádu totalitárního kolektivismu, relativně umírněné materiální rovnostářství, sociální stát, všeobecná demokracie a lidská práva.

Dokončení textu uveřejním ve čtvrtek, 10. dubna