Ve svém blogu jsem v úterý zveřejnil přepis první části své přednášky, v níž se zamýšlím nad fenoménem politiky (najdete ji ZDE). Dnes se od historie dostaneme k tomu podstatnému. Je politika svinstvo? A jestli ano, může se to změnit? Druhou část textu jsem pracovně nazval: Konec normativní společnosti.

Obě kolektivistické ideologie 19. století, nacionalismus a socialismus, ve své extrémní verzi, chápou stát jako garanta nové, ideologické, tedy duchovní moci, v byzantinském pojetí. Prosazují poslušnost víry. Proto se také dnešní liberální stát jeví jako vysvobození z útlaku a návrat k evropskému individualismu „Ne člověk existuje pro stát, ale stát pro člověka.“ Ve skutečnosti není ani návratem k renesančnímu ani osvícenskému humanismu. Půl tisíciletí se už Evropa pokouší vytvořit náhradní, společenská „náboženství“; tragédie 20.století však ukázala, že to možné není, že to byl blud intelektuálů. Stát sice zůstal zatlačen do oné, více méně, pragmatické a politické role, kterou mu kdysi vymezila katolická církev, zdroj duchovní a tedy i etické, normativní autority však zanikl. Osvícenská víra ve vysokou kulturu a vzdělání, jež mělo oduševňovat a být příkladem pro nižší vrstvy v dnešní masové kultuře zcela zanikla. Paradoxem těchto ideologických proher je však vítězství extrémního liberalismu. Oné, téměř neviditelné ideologie popírající existenci společnosti. Vždyť místo společnosti dnes existuje jen součet odcizených jedinců, morálně, nábožensky a ideologicky zcela nezávislých na druhých. Společnost nesmí mít práva, nároky ani požadavky. Znamenalo by to nepřijatelné omezení individuální svobody. Svoboda je ale zvláštní hodnota – je něco jako zdraví, jako vlast – dokud, ji člověk má, tak ji nevnímá. Paradox svobody tkví v jejím omezení. Nejlépe se jí daří v řádu neboť „prvořadou potřebou každé společnosti je nutnost klást lidským vášním a citům meze“(Burke). Dnešní společnost však chápe svobodu, lidská práva a sociální péči poskytovanou státem nejen jako jediné hodnoty, ale jako hodnoty an sich (samy o sobě), to znamená bez kontextu. A výsledek? Všeobecně pociťovaná ztráta oné epistémické autority. Autority rodičů, autority starších, autority učitelů, autority církve, autority obce (tedy zastupitelů) i autority práva a zákonů. Lze se oprávněně domnívat, že dojde postupně i ke ztrátě autority vědy, umění ji už dávno ztratilo.

Jak vypadá společnost, ve které došlo ke ztrátě norem ve jménu svobody, a kde blahobyt a pečovatelský stát odstranil tvrdá omezení daná chudobou, všichni tušíme. Jsme přece konfrontováni dnes a denně se statistikou, která ukazuje, že nám méně dřiny a více zábavy, lepší strava a lékařská péče, a mnohem více životních možností ke štěstí nepostačuje, a do budoucna není téměř k ničemu. Indikátor rozvodů, čili téměř masový krach partnerských vztahů, a tím i poškození následných generací, u kterých se objevují stavy nejistoty, úzkosti a deprese; obezita, drogy, násilí a bezdomovectví v tak nevídané míře, jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně snížený průměrný věk dožití (ministři důchodů mohou klidně spát), ale téměř patologickou neschopnost navázat „normální“důvěřivé a optimistické vztahy. Nemluvě o schopnosti trvalé lásky.

Společnost bez norem, je společností zbloudilých jedinců bez cíle a tudíž bez závazků, bez zdrženlivosti, bez disciplíny, bez sebeovládání. Je to společnost požitkářská, určena k zániku.

A stát, místo své tradiční role strážce veřejného pořádku a uznávaných norem, se ještě rozhodl, společnost korumpovat. Každé důsledky osobního selhání dnes pečovatelský stát zaplatí – nerozlišuje totiž mezi charitativní pomocí poslední instance, jež mu přísluší a lidskými právy, lépe řečeno finančními požadavky, považovanými za práva. Ta tam je dávná hrdost chudých lidí na soběstačnost. A tak ještě více přibývá matek „samoživitelek“, trvale nezaměstnaných, drogově závislých i kriminálních živlů. Není-li norem, není zodpovědnosti a tak nemůže být ani trestu. Nedivme se proto, že hrdelní trest je považován liberálními humanisty bezmála za zvěrstvo.

A tím se dostáváme obloukem k našemu začátku – k politice jako svinstvu. Můžeme stokrát chtít, aby naši politici byli příkladem, byli vzdělanější, chytřejší a morálnější, než je společenský průměr, avšak absence tzv. elity, je mimo jiné i výsledkem ztráty duchovního protipólu politické moci. Od doby, kdy jím katolická církev být přestala, stala se jím na čas měšťanská třída (často úzkoprsé morálky), a nakonec to měla být média, ona čtvrtá velmoc, jak se jí kdysi říkalo, jež má za úkol naše politiky hlídat, mustrovat a umravňovat. Zdá se však, že tuto funkci vykonává čím dál méně, neboť i novináři jsou součástí celkového ideologického marasmu.

Má-li naše civilisace přežít, tak se veřejné prostranství politiky musí odehrávat v atmosféře konzervativní tradice nesporných kulturních a duchovních hodnot, o kterých se nediskutuje, protože nás přesahují. Tu mrtví s námi mají hlasovat o dosud nenarozených.