Konec národní chobotnice
Ministr kultury teď jen tak mimochodem mezí řečí prohlásil, že národní knihovna na Letné nebude. Jaká úleva! Všichni to sice dávno věděli (špatné místo, kontroverzní projekt, pochybená komise i neregulérní výběr a k tomu náklady přímo děsivé), ale fuj, k hrubému pragmatismu se přihlásit nikdo nechtěl. Přitom ten měl být, jako každé peníze, na počátku všeho rozumu.
Projekt strakaté chobotnice veřejnost okamžitě rozesmál (opilý ufón), a s lidovou jízlivostí se těžko válčí, stavba totiž opravdu jako by se vyloupla z bakelitové éry šedesátých let, a už už se chystala pozřít Pražský hrad.
Rezident hradu byl také jediný, kdo projevil smysl pro realitu, když prohlásil, že zabrání stavbě vlastním tělem.
Jako bájná Medúsa uštkla snad každého, kdo se k ní jen přiblížil. Hned vyjevila neoblíbenost a charakter pražského primátora. Ten začal lavírovat. Nejdřív byl pro potom proti, a nakonec už ani nevěděl čí je. Když se pražská humanistická inteligence (s Havlem v čele) srotila proti ódesáckým filištínům z magistrátu a na obranu chobotnice a kultury, chytil se toho vůdce socialistů, a že ji, až bude u vlády, postaví. Nejen že nepostaví (náklady rostou), ale postaví proti socialistům právě to své, slušně řečeno, méně intelektuálské avšak esteticky stejně konzervativní voličstvo jako je on sám.
Obhájci nakonec také sklapli. Architekt Tanečního domu Milunić i galerista Knížák všechny argumenty na podporu budovy vyvrátili (nedostupná, neekologická, nefunkční, neintegrovaná), a tak zůstal jako poslední voják na poli sám a sám strůjce oné megalomanské myšlenky, ředitel Národní knihovny.
Skromný pseudoklasicistní nebo obyčejný krabicionistický návrh někde v centru by možná prošel, jenomže on si nevšiml, že v době filištínské národní prestiž a význam knihy (navzdory prudce rostoucímu počtu studentů) neustále klesá. Mladí lidé bloumají po ulicích exotických jmen -- Wolkerova, Herrmannova, Vrchlického -- asi jako egyptští Arabové okolo pyramid nerozumějíce hieroglyfům. Učitelka literatury oznámkuje výtah z internetu. Mladí čtou méně, a je jich také méně, zatímco depozitář roste závratnou křivkou. Praha ruší čtvrtinu knihoven pro nedostatek zájemců. A my zatím sbíráme podle zákona a pro budoucí historické poutníky a poutnice všechno tištěné (5x), a to nejen mizerné překlady zahraničního bulváru, ale dokonce i mnohonásobné reedice a reprinty, a přitom počet knižních titulů za posledních dvacet let stoupl na šestinásobek (19 000). Čím méně se čte, tím více nakladatelé chrlí v naději, že jeden bestseller zaplatí záplavu makulatury. Proč však řešit složitý problém skladů v době internetu výstavbou prestižní budovy?
Většina lidí okolo knih jsou velcí nadšenci a pracují za velice bídný peníz. Jsou strážci kulturního dědictví a vědí, že bez knih a bez čtení nebude národ, ani jeho inteligence. Jenom kniha totiž rozvíjí fantazii a jenom interpretace textu vede k myšlení.
A ředitel Národní knihovny? Měl to být pragmatik a idealista v jedné osobě, a ne toužit po Senátu. Ještě si pamatujeme, jak chtěl stěhovat Český rozhlas do mrakodrapu na Pankrác. Měl přece propagovat knihu, nikoli sebe. Koho však Medusa uhrane, je navždy ztracen.
Psáno pro deník E15
Projekt strakaté chobotnice veřejnost okamžitě rozesmál (opilý ufón), a s lidovou jízlivostí se těžko válčí, stavba totiž opravdu jako by se vyloupla z bakelitové éry šedesátých let, a už už se chystala pozřít Pražský hrad.
Rezident hradu byl také jediný, kdo projevil smysl pro realitu, když prohlásil, že zabrání stavbě vlastním tělem.
Jako bájná Medúsa uštkla snad každého, kdo se k ní jen přiblížil. Hned vyjevila neoblíbenost a charakter pražského primátora. Ten začal lavírovat. Nejdřív byl pro potom proti, a nakonec už ani nevěděl čí je. Když se pražská humanistická inteligence (s Havlem v čele) srotila proti ódesáckým filištínům z magistrátu a na obranu chobotnice a kultury, chytil se toho vůdce socialistů, a že ji, až bude u vlády, postaví. Nejen že nepostaví (náklady rostou), ale postaví proti socialistům právě to své, slušně řečeno, méně intelektuálské avšak esteticky stejně konzervativní voličstvo jako je on sám.
Obhájci nakonec také sklapli. Architekt Tanečního domu Milunić i galerista Knížák všechny argumenty na podporu budovy vyvrátili (nedostupná, neekologická, nefunkční, neintegrovaná), a tak zůstal jako poslední voják na poli sám a sám strůjce oné megalomanské myšlenky, ředitel Národní knihovny.
Skromný pseudoklasicistní nebo obyčejný krabicionistický návrh někde v centru by možná prošel, jenomže on si nevšiml, že v době filištínské národní prestiž a význam knihy (navzdory prudce rostoucímu počtu studentů) neustále klesá. Mladí lidé bloumají po ulicích exotických jmen -- Wolkerova, Herrmannova, Vrchlického -- asi jako egyptští Arabové okolo pyramid nerozumějíce hieroglyfům. Učitelka literatury oznámkuje výtah z internetu. Mladí čtou méně, a je jich také méně, zatímco depozitář roste závratnou křivkou. Praha ruší čtvrtinu knihoven pro nedostatek zájemců. A my zatím sbíráme podle zákona a pro budoucí historické poutníky a poutnice všechno tištěné (5x), a to nejen mizerné překlady zahraničního bulváru, ale dokonce i mnohonásobné reedice a reprinty, a přitom počet knižních titulů za posledních dvacet let stoupl na šestinásobek (19 000). Čím méně se čte, tím více nakladatelé chrlí v naději, že jeden bestseller zaplatí záplavu makulatury. Proč však řešit složitý problém skladů v době internetu výstavbou prestižní budovy?
Většina lidí okolo knih jsou velcí nadšenci a pracují za velice bídný peníz. Jsou strážci kulturního dědictví a vědí, že bez knih a bez čtení nebude národ, ani jeho inteligence. Jenom kniha totiž rozvíjí fantazii a jenom interpretace textu vede k myšlení.
A ředitel Národní knihovny? Měl to být pragmatik a idealista v jedné osobě, a ne toužit po Senátu. Ještě si pamatujeme, jak chtěl stěhovat Český rozhlas do mrakodrapu na Pankrác. Měl přece propagovat knihu, nikoli sebe. Koho však Medusa uhrane, je navždy ztracen.
Psáno pro deník E15