Čtyřicáte výročí sovětské okupace a současná ruská invaze do Gruzie vybízí k analogii, a snad až na pohrobky českého rusofilství (neplést s panslavismem), které ani osmašedesátý nevyléčil, by takový příměr většina ochotně přijala, kdyby nevystoupil provokativně sám prezident a pořádně nezamíchal kartami. Analogie rozum osvětlují, říkali latiníci (Akvinský), ale i zatemňují. A proto opatrně!

Československo, na rozdíl od dnešní Gruzie, byla kolonie, jež se chtěla z područí sovětů vymanit. Tehdy jako dnes šlo o svobodu a nezávislost. Pražské jaro zrušilo cenzuru a vytvořilo pro Sověty nepřijatelný režim. Gruzie zavedla demokracii a tržní ekonomiku a vytvořila pro Rusy také nepřijatelný režim. Svoboda je nakažlivá, tehdy jako dnes. Totalitarismus a svoboda jsou neslučitelné stejně jako samoděržaví a demokracie. Ten kdo říká „není zlé Rusko a zlatá Gruzie“ má sice formálně pravdu, jenomže o ničem nevypovídá. Znáte snad nějaký zlou nebo zlatou zemi?

„Striktně rozlišuji (má být: mezi) Sovětský svaz a dnešní Rusko a ještě víc SSSR a ruský národ, i Rusové byli obětí hrůzného totalitního režimu... žádné nebezpečí ze strany Ruska necítím,“ tolik prezident. Zase pravda. Mezi SSSR a Ruskem je opravdu velký rozdíl; dnešní Rusko není totalitní, a proto je i méně nebezpečné, a Rusové utrpěli za „svazu“ dokonce víc než Němci za Hitlera. Hekatomby mrtvých! Bohužel však nejen oni! Co má však tahle pravda společného s dneškem? Putinův pokus zastavit rozpad impéria a vnutit svůj režim „blízkému zahraničí“ nás opravdu nemusí bezprostředně ohrožovat. Carská expanze Ruska byla skutečně pomalá a snad tomu tak bude i dnes. Ostatně ještě nikdy v historii se rozpadávající impérium na nohy nepostavilo.

„Češi a Rusové se nenacházejí na různých stranách vojensko - politických barikád“ říká prezident. Jako lidé jistě ne, jako státy zcela určitě. Rusko dnes ohrožuje Arménii, Azerbajdžán, Moldavsko i Ukrajinu. Tam všude má své občany a může je zneužít k likvidaci nezávislosti stejně jako Abcházce a Osetínce, kteří do Ruska také nepochybně chtěli.

O historické kontinuitě carského Ruska a Zemi sovětů toho bylo hodně napsáno, stačí vzpomenout 20. let, kdy bolševická ideologie ubírala na internacionalismu a přidávala na nacionalismu. Nakonec vznikl za Stalina Národní bolševismus a válka byla vlastenecká, tedy ruská. Proto také Češi neřekli okupantům jinak než „Rusáci“, přestože věděli, že ti kluci na tankách za nic nemohou. Dnes mluví Putin o rozpadu SSSR jako o tragédii; státní ideologii nahradil agresivním ruským šovinismem, a národní (rozuměj mocenské) zájmy mají nahradit touhu ruských občanů po svobodě a demokracii. Zahraniční expanze impéria je zároveň domácí expanzí státní, všechen život dusící, byrokracie a samozřejmě i armády. Stejně jako za cara. Rusko muselo prohrát válku s Japonskem (1905), aby doma přibylo svobod.

Je smutné, když se prezident malého svobodného státu zastává agrese impéria proti jiné malé svobodné zemi. A to, jestli vláda Gruzie ztratila nervy, a volila útok jako nejlepší obranu v situaci, kdy věděla, že nemůže vyhrát, je nepodstatné. Národy stojí a padají s odvahou riskovat za svobodu i život. Je dobře možné, že si tím nezávislost vysloužila.

Zaplaťpámbu, že nejsme v bezprostředním ohrožení, kdybychom, ale byli, byla by prezidentova zapletenost s imperiální mocností povážována za zradu. Takhle jde pouze o zradu svobody a naší demokratické civilizace.

Psáno pro deník E15