Americká sněmovna napodruhé schválila záchranný plán vlády za 700 miliard dolarů, který původně neprošel. Ponechme stranou zda bylo nutné k zákonu přilepit dalších 100 miliard všelijakých nesmyslných dotací, aby byly koupeny hlasy mnoha poslanců, i to, pomiňme i to, že sněmovna jednala pod tlakem ulice - po původním odmítnutí došlo totiž k dalšímu výraznému poklesu na burze, bankovní krize se po světě šířila nevesele dál, pokrokové myšlení bylo zamítnutím zklamáno, a panikářů přibylo.

Jestliže během první rozpravy o hlasování se mnohým poslancům zdálo, že se ocitli v lisu a stresu mezi Wall a Main Streetem, tedy burzou, brečící o daňové peníze, a ulicí, která “tlustým kocourům” (makléřům a bankéřům), své peníze za jejich chyby dát nechce, nyní už to vypadalo, že většina veřejnosti vyděšená narůstající krizí pro pomoc je. A třetina zákonodárců má před volbami.

Problém hypoteční krize a jejího řešení, jak už to v takových případech bývá, nemá však s pocity veřejnosti ani burziánů co dělat. Představa, že chamtivost a nesolidnost bankéřů všechno způsobila, je mylná. Bankéři chamtiví sice jsou (jinak by v tomhle oboru asi nepracovali), ale chovají se “racionálně podle zásad svých sobeckých zájmů,” jak praví Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie. Ty jim velí rozumně riskovat v rámci pravidel, vždyť ti nerozumní budou nakonec potrestáni bankrotem. Bankrot lze chápat jako ozdravnou kůru trhu.

Jenomže americké vlády, počínaje prezidenty Cartrem a Clintonem, se snažily hypoteční a bankovní sektor zmanipulovat, aby se stal nástrojem sociální bytové politiky, což se jim výborně podařilo, mimo jiné i proto, že se k nim později přidali tzv.sociální konzervativci prezidenta Bushe. Už v roce 1992 přinutil americký kongress největší hypoteční ústavy přezdívané Fannie Mae a Freddie Mac, aby zvyšovaly nákupy nízkopříjmových hypoték. V roce 1996 požadoval stát za svou garanci, aby 42% všech hypoték bylo poskytnuto zájemcům s podprůměrným platem, což bylo postupně zvyšováno do roku 2005 až na 52%, zatímco hranice potřebná k půjčce (původně 60% průměru) byla rovněž neustále snižována, na konec až na ubohých 20 %.

Totež platí o minimální našetřené částce nutné k získání půjčky, ta se nakonec smrskla na pouhé 3%. Další dva zákony, umožňující bankám reinvestovat hypotéky a daňové investiční úlevy (capital gains) za zhodnocení bytových nemovitostí (1977 a 1995) dokonce podpořily i spekulativní trh. A bankéři? Sloužili dvěma pánům – sociální politice a pokřivenému trhu.

Sociálně citliví zákonodárští koumáci dosáhli svého, aniž museli utratit jediný dolar z daní. V letech 1997 – 2005 se počet majitelů domů/bytů v Americe zvýšil o dva milióny. Cena nemovitostí stoupla na dvojnásobek. Bublina nakonec splaskla, daňoví plátci, a s nimi celý svět, dostane účet za dva dobráky Clintona a Bushe, kteří úspěšně snižovali majetkovou nerovnost a poškodili bankovní trh.

Jak snadné pomáhat za cizí peníze nebo na úvěr! Jak snadné vytvářet něco z ničeho! Není divu, že se 160 ekonomů ve společném dopise kongresu postavilo proti záchrannému plánu. Cožpak lze nešťastné státní zásahy do ekonomie řešit ještě větším posílením státu, když máme zdravý institut bankrotu? Ale to už je jiná pohádka.

Psáno pro E15