Zatímco američtí ekonomové kritizují vládní plán na odkup „jedovatých“ akcií jako nedostatečný a zmatečný; rozhodovat bude kdo, o čem, a za kolik? a chválí plán anglický, v Londýně se banky zoufale brání přijmout „jedovatou“ finanční injekci státu, která znamená částečné vyvlastnění a tudíž vyhazov i konec „zlatých padáků.“ O hloubce světové krize nemá nikdo představu, světová míra špatných půjček se měřit nedá ani odhadem, natož deprese investorů, a bankrot ministátečku jako je Island už vůbec není žádným vodítkem.

Zavilé diskuse se teď v Americe vedou na téma, kdo za to může, a protože jsou podmíněné ideologickým sporem zastánců svobodného trhu a zastánců státní regulace, jsou o to zuřivější. Bývalý šéf centrální banky Allan Greenspan, ještě nedávno oslavovaný za bezprecedentní hopodářskou konjunkturu v historii, ukončil už letos na jaře svou reklamní cestu po Americe za čtenáři svých pamětí, která se zvrtla v ostrou kritiku jeho nekritické podpory derivátních fondů. Teď již téměř nevychází z domu.

A přece je z diskusí znát alespoň obrys celé krize. Neuvěřitelný hospodářský růst posledních dvaceti let způsobila levná ropa, nové technologie a levné zboží z Asie snížující inflaci. Útlum nastoupil jakmile se nové možnosti globální ekonomiky a inovační produktivity vyčerpaly a ceny surovin začaly stoupat. A stát, místo aby v době konjunktury šetřil, expandoval. Evropská i americká zadluženost dosahuje 66 % HDP. Fiskální expanze a nízké úroky úvěrové ekonomiky (i bez špatných úvěrů) bublinu konjunktury nesmírně nafoukly. Po funuse teď všichni vědí, že měl Allan Greenspan přehřátou ekonomiku zvyšováním úroků brzdit. Úvěrové hospodářství totiž automaticky násobí objem peněz v oběhu a podporuje růst. Bublina narůstá.

Přebytečné peníze se pak tlačí do akcií, nemovitostí, uměleckých děl a podobně.

Někam musí. Moralisté mají jasno – bezmezná lidská chamtivost a omezené zdroje. Život nad poměry se vždycky nakonec vymstí, a proto jsou dnes cykly růstu a pádu tak prudké. Přirozenou křivku tučných a hubených let známe už z biblického příběhu o Josefovi Egyptském.

Bankovní průšvih však způsobila sociální politika státu, jež tak silně pokřivila trh hypoték, a jenom druhotně sami bankéři, kteří se zaštítěni státní garancí naivně domnívali, že stačí rozložit riziko ve všech těch nečitelných derivátních fondech (hedge funds) a výměnami riskantnějších úvěrů (swaps), proti jejichž existenci předvídavě brojili dva velcí finančníci Buffet a Soros. Ukázalo se, že tak ohromné riziko se nedá vůbec ani pojistit natož nějak rozložit.

Dilema dneška však není regulovaný či neregulovaný trh. Trh nabídky a potávky ničím nahradit nelze, stát riziko podnikání na sebe brát nemůže, podnikat neumí a dokonce ani nesmí (korupce). Jediné, co má stát hlídat jsou podvody. Bankéři musí osobně zodpovídat za své účetnictví, za nečitelné fondy i za své podnikatelské riziko. Zdravý selský rozum praví, že má stát, tak jako Josef v Egyptě šetřit a nežít nad poměry, má dokonce omezovat i naší chamtivost. Až se snad jednou zbavíme socialistů všech stran budeme žít normálně a výkyvy ekonomických cyklů budou stejné jako ve starém Egyptě.