Už celý týden zuří nepříčetná válka slov, slov morálního pobouření nad tím, že byl publikován 58 let starý rutinní policejní zápis o návštěve studenta, jenž ohlásil podezřelou osobu. Tím studentem byl Milan Kundera, dnes světoznámý autor, tou osobou jiný mladík, dnes neznámý veterán komunistických věznic, jeden z těch několika set, kteří se odvážili vstoupit do služeb západní liberální demokracie a bojovat proti totalitě. Proč tak jednoduchý a jednoznačný dokument o Kunderově činu vzbudil takovou nevoli? Nebyl snad jeho čin zavrženíhodný? Nebo se snad má omluvit jen proto, že je autor slavný? Anebo snad proto, že je dokument nepravý?

Šlo přece o běžnou záležitost. Kundera, předák koleje, byl komunista, jeden z téměř půl milionu, a stejně jako oni věřil, že likvidace třídních nepřátel je správnou cestou k nastolení nového pořádku. A stejně jako on by šla přinejmenším z povinnosti a strachu oznámit přítomnost odbojáře naprostá většina lidí. Tak čemu se divíme a proč ten poprask? Všichni přece víme, že to bylo tehdy v pasti totalitní represe jaksi normální.

Problém je v tom, že morálka má takovou podivnou vlastnost. Je totiž nadčasová. Revoluční ideologie sice morálku zrušila, a polovina národa se nechala unést (podle Kundery ta lepší polovina) a druhá zastrašit, jenže to na věci nic nemění. Žádná většina o morálce nerozhoduje. Mezitím liberální demokracie zvítězila bez nás i za nás, a teď by snad někdo chtěl vystavit morální účet přeživším a vystřízlivělým komunistům a jejich pohrobkům, estébákům i udavačům, a možná i té popletené polovině národa, nemluvě o dnešní levici, která se nedokáže odstřihnout od své leninské pupeční šňůry. Tak to tedy ne!

Proto je nutno zdiskreditovat faktický „corpus delicti“, onen jednoduchý, stylem i formou viditelně autentický záznam, jenž ve své jednoznačnosti nepotřebuje žádné výklady. Proti existenci prostého dokumentu se proto vytvoří celá plejáda pouze představitelných neexistujících dokumentů (scénářů), které mají ten skutečný fakt pozřít. Tak se řekne, že chybí protokol autorem podepsaný. Opravdu? Proč by neměl jeden nesporný důkaz stačit, a není-li nesporný, proč jeho kritici nežádají jeho důkladné prozkoumání?

Podle novinářské etiky máme mít prý dva nezávislé zdroje. Jistě, jenže jinde, tady nejde o nejasnou zprávu ze včerejška, typu jedna paní povídala. Suchý úřední záznam není žádné vidění ani spekulace. Takový požadavek může být nesplnitelný a doličný předmět je přesto dostačující. Lze si prý představit, že Kunderovo jméno v záznamu mohlo krýt někoho jiného. Tak představit si lze opravdu cokoli. Co má však představivost společného s fakty? Je až k nevíře jak lidé normálně soudní dokáží popírat základní logiku. Článek, jehož součástí je zápis o Kunderovi, je prý mizerně napsán! Jako by to nebylo čumafuk. A Kunderu prý měli autoři článku o nálezu informovat a přinutit jako vyšetřovatelé k vysvětlení! Tady už zůstává rozum stát! Co by se mohli dozvědět od autora, který se celá desetiletí skrývá před českou veřejností?

Je trapně jednoduchá ta ztráta logické soudnosti. Fakta, která vedou k morálnímu odsudku, jsou jako balvan na cestě, nelze je snadno odkopnout. Proto ta zuřivost. Podle všech relativistů existuje totiž jen jeden absolutní morální soud – nesoudit.

Psáno pro deník E15