Už dvanáctý den zuří boj mezi izraelskou armádou a bojovníky Hamás na přelidněném území města Gázy, jehož polovinu obyvatel (zhruba 700 000) tvoří obyvatelé uprchlických táborů. Další kolo nekončící dějinné tragédie arabských útoků na židovský stát. Izrael se pokouší zastavit nálety raket, jež po šestiměsíčním smíru začaly znovu ohrožovat jeho jižní území (tentokrát posílené o „íránské“ rakety Grad středního doletu), a pokud možno zlomit i vojenskou páteř neúprosnému fanatickému hnutí sebevrahů, vládnoucímu od voleb v Gáze, které Izraeli vyhrožuje genocidní válkou.

Jenomže ztráty civilního obyvatelstvá narůstají mnohonásobně rychleji než ztráty na životech bojovníků, taková je logika bombardování i bojů v ulicích, nehledě na příšernou skutečnost, že Hamás ukrývá munici ve školkách, nemocnicích a mešitách. A s obyvateli zdevastované Gázy bude muset Izrael žít i do budoucna, na přímou okupaci nemá dost sil.

Izrael chce vojenským zásahem „dokázat,“ Hamásu, že exisuje ještě horší varianta než blokáda Gázy, že je schopen při minimálních obětech zasadit extremistům těžké ztráty. Problém je v tom, že světem neuznaný Hamás vládne v Gáze železnou pěstí, a žádné utrpení civilního obyvatelstva jeho vládu patrně neohrozí. Většina zemí včetně Egypta a Saudské Arábie by sice přivítala oslabení fanatiků a íránského vlivu, nemluvě o posílení vlády Mahmúda Abbáse a jeho OOP na Západním břehu, ale naděje, že tahle válka takového cílu dosáhne, je minimální. Obě znepřátelené palestinské strany na svých oddělených enklávách už teď pilně likvidují své protivníky. Abbás propustil čtyřicet učitelů podezřelých z fundamentalistických postojů a Hamáz začíná znovu pronásledovat přiznivce OOP a několika z nich už nechal preventivně rozstřílet kolena.

A jak se na konflikt dívá svět? Dnes prezident USA ještě před volbami na návštěvě v Izraeli prohlásil, že by udělal všechno na světě, aby na dům, kde spí jeho dcery nemohly dopadat rakety ze sousedního státu. Americké myšlení je jednoduché. Na štěstí.

Ostatní si myslí, že válka proti Hamásu mír nepřinese, a že by obě strany měly přestat bojovat. Jistě. Také jednoduché. Bohužel. Kdyby Hamás, Hizboláh, Sýrie a Irán uznali Izrael, Izrael by uznal palestinský stát, tak jako kdysi v Camp David (2000) a Palestinci z OOP by snad už dnes také odložili drobné spory na později, takže by zavládl mír, nesnadný, ale mír. Kdyby. Český prezident prohlásil na adresu české mise, že nemá rád černobílé vidění světa. Kdo by měl. Jakmile však, byť podvědomě, neuznáme existenci státu Izrael, je všechno nepochybně velice složité. Evropské veřejné mínění je dnes opět jako před sto lety vůči Izraelitům nevraživé. Proto také židovský stát vznikl. Aby na něm už nikdy nemusel záviset.

Naše unavená civilizace (do níž Izrael patří více než ona sama tuší) je na fanatiky krátká. Porazit je v konvenční válce nemůže. Musí je uondat, utahat a přežít, tak jako v Afganistánu, tak jako Izrael v Gáze.

Psáno pro deník E15