Tak tu máme Národní ekonomickou radu, a vláda bez ekonoma má najednou ekonomů hned deset. A ne ledasjakých! Jde skutečně o lidi renomované, mediálně známé, což není žádná hana, protože to znamená, že jde o takové, kteří se snaží ekonomii vysvětlovat širokému publiku. To není snadný úkol, neboť mezi teoretickou ekonomií a praktickou (rozuměj možnou) politikou zeje ošklivá propast, ze které vzniká politická ekonomie, jakési špatné umění možného.

Není pochyb, že tento tým dosáhne celkem hravě konsensu. Příčiny dnešní recese jsou známé (měnová expanze v době bezprecedentního růstu), ekonomové se ale budou lišit v navrhované terapii. Pacient si totiž přeje lék, a lék v podstatě neexistuje, přestože se nějaký najít musí! Kéž by šlo jenom o nevinné placebo! I v tom bude mezi všemi nemalá shoda.

Co na to světové špičky? V Americe právě proběhla konference ekonomů na nejvyšší úrovni. Předsedal ji můj oblíbenec profesor Kenneth Rogoff z Harvardské univerzity, který se svou kolegyní představil analýzu čtrnácti bankovních krizí, velkým krachem na Wall Street počínaje. Není to příjemná zpráva, c eny nemovitostí klesají v průměru pět let a dosahují dna s reálnou ztrátou 36%, ceny akcií klesají prudce dva roky a na dně mají cenu o 56% nižší a nezaměstnanost (s výjimkou let po Velké krizi, kdy dosáhla neuvěřitelnýc 25%, a to tehdy pracovali převážně jen muži),
stoupá na 11-12% během pěti let, životní úroveň zato klesá prudce o průměrnou hodnotu 9% během dvou let. Dnešní krize globální ekonomiky by takhle drastická být neměla. Poslední dva ukazatele, nezaměstnanost a životní úroveň, vykazují poněkud větší výkyvy, přece jenom nejsou ekonomické podmínky (produktivita) a státní zásahy u všech zemí stejné.

Samozřejmě, že žádná analýza minulosti není přesným vodítkem do budoucnosti, nelze vstoupit do stejné řeky dvakrát. Přesto je poučná, už jenom tím, že všechny krize měly stejného jmenovatele – stát “tiskl” peníze a ceny akcií i nemovitostí se rovněž chovaly stejně. Žádný pokles ekonomiky netrval méně než dva roky, takže optimismus šéfa MMF, že tahle recese nepotrvá déle než rok není na místě. a dostat se zpátky na původní úroveň trvalo většinou velmi dlouho. vždyť Japonsko jí po deseti letech špatné měnové politiky nedosáhlo dodnes. Japonská krize však ukázala, že keynesiánská měnová injekce nemusí vždycky fungovat.

Přesto se američtí ekonomové pod tlakem politiky shodují, že něco se udělat musí. Osvícený diktátor by nechal krizi vyhnít, demokracie nemůže. Jenomže tak masivní (a racionální) podpora státu prostě neexistuje. Jestliže v Anglii Gordon Brown slibuje vytvořit 100 000 nepochybně značně umělých pracovnich míst, co je to proti extra milónu nových nezaměstnaných. Jestliže stát sníži přímé daně, neznamená to, že je lidé utratí a nová měnová bublina, špatné firmy neodstraní.

A přece jen existuje cestička alespoň na zmírnění recese. Státy, které z ní v minulosti vyšly lépe dokázaly zvýšit produktivitu práce. A na tu existuje jeden prostý lék: snížit razantně nepřímé daně, a tím oživit spotřebu, zlevnit pracovní sílu (např. snížením sociálních odvodů zaměstnavatelů) a tím přebrat práci jiným zemím a především podstatně zjednodušit byrokracii a tím snížit počet neproduktivních úředníků.

Znáte snad evropskou vládu, která má na takovou medicínu žaludek? Dnes je přece evropskou ideologií sociálně byrokratického státu vysoká míra zdanění a rozdávání. I německá kancléřka, poslední bašta konzervativního odporu proti státním dotacím, nakonec padla. Začne podporovat průmysl a opravovat infrastrukturu, zvláště silnice, školy a státní budovy. A při tom ona, na rozdíl od socialistů (všech stran) ví, že takový luxus hospodářství škodí, protože berou těm, kteří investují rozumněji a za své. Jenomže ulice to neví, a je před volbami. A luxusní státní budovy? Ty najdete hlavně v zemích třetího světa. Jsou symbolem mocného státu a veliké bídy.

Psáno pro deník E15