Po třech týdnech masivní ofenzivy v Gaze vyhlásil Izrael v ranních nedělních hodinách příměří. Několik minut později dopadly na izraelské městečko Sderot čtyři rakety, které mají dokázat, že nepřítel ani strategického vítězství ani cíle invaze nedosáhl. Hamas se nevzdal, nápor armády přežil, příměří odmítl. V Gaze zahynulo více než 1 000 lidí, většinou civilistů a dětí. Izraelské ztráty byly nepatrné – třináct vojáků, desítky raněných.

Obě strany považují výsledek za vítězství a svým způsobem mají pravdu. Henry Kissinger kdysi prohlásil: “přežije-li guerilla nápor konvenční armády, zvítězila.“ Izraelci se domnívají, že uštědřili fanatikům lekci a výrazně oslabili jejich možnosti. Poslední týden invaze klesl počet denně vystřelovaných raket z původních zhruba 40 na 5-10, většina pašovacích tunelů byla zničena, město Gaza je silně poškozeno, vládní budovy Hamazu v troskách.

Tato čísla však mnoho neříkají. Staroslavné město Gaza je totiž hotové neštěstí. Polovina z jeho půldruhamilionového obyvatelstva žije v táborech, většinou jde o pravnuky původních uprchlíků, jimž Egypt během dvacetileté vlády odmítl občanství a tím i možnost opustit enklávu. Ta není ekonomicky soběstačná, žije z milodarů mezinárodních organizací (cynici poukazují na skutečnost, že produkuje převážně děti), a dodejme, i fanatismus. Není divu.

Západní Evropa roní pokrytecké humanistické slzy, zvláště dnešní protiizraelská levice, ale cynismus Hamasu, jenž zneužívá svého obyvatelstva jako ochranného štítu, nekritizuje, kritizuje Izrael a nešťastným Gazanům účinnou pomoc neposkytne. Tváří se, jakoby nevěděl, že neexistuje na světě stát, který by se nechal léta beztrestně ostřelovat. Přesto jsou civilní oběti izraelského útoku, každá válka je tragická, relativně nízké v porovnání s invazí v Afganistánu, Iráku a jinde. Izrael dobře ví, že s potomky mrtvých a raněných bude muset žít.

Jaký je tedy výsledek v nekončícím patovém arabsko-izraelském konfliktu? Pokud se skutečně Izraeli podařilo oslabit Hamáz psychologicky, to znamená ve vztahu vůči té necelé polovině obyvatelstva Gazy, která jej nevolila, a možná i vůči jejím vlastním přívržencům, kteří sice volili Hamás, ale nikoli tuhle nerovnou válku, tak si nepochybně alespoň na čas oddychne. Invaze Libanonu před dvěma lety také Hizbolá vojensky neporazila, ale jak přiznal nedávno jeho vůdce šejk Nasraláh, kdyby tehdy věděl jaká bude izraelská reakce, k útoku na hranicích by nedošlo. Z Libanonského nebe už dva roky rakety nepadají, a jeho podporu pobratimci z Hamásu rovněž nedostali. Naděje, že se budou i Palestinci v Gaze podobně jako sunitští a křesťanští Libanonci ptát, zda-li to všechno stálo za to, je přece jen o něco menší. Jejich mezinárodní status oběti se sice zvýšil, podpora arabské ulice na čas vzrostla, vidina prosperity však nikoli. Pramalá je také naděje, že volby jednou něco změní. Jako všechny totalitní strany Hamás vyznává heslo - jeden člověk, jeden hlas, jen jednou.

Přesto lze konstatovat, že bylo západní veřejné mínění vůči Izraeli tentokrát relativně zdrženlivé. Hamás stejně jako Talibán partnerem prostě být nemůže. A podaří-li se stabilizovat Irák, bude jednou možná prezident Bush ospravedlněn, a mocenská rovnice na Blízkém východě se změní v neprospěch fanatiků. Jak řekl barvitě Thomas L. Friedman z New York Times: „hranice Gazy je dnes také hranice s Iránem“ a spor s Hamásem je rovněž zápas mezi fundamentalisty a modernisty v arabském světě, v němž hraje Izrael jenom prostředníka.

Podle izraelsko-americké smlouvy o příměří mají Američané zajistit, aby se zbraně do enklávy přestaly pašovat, což ovšem bez Egypta nelze. Ten však stejně jako kdysi svoji odpovědnost za enklávu i za svoji hranici provrtanou tunely odmítá.

Bez mocného amerického angažmá se nic nevyřeší. Nový americký prezident to opravdu lehké mít nebude.

Psáno pro deník E15