Sněmovna odhlasovala zákon omezující svobodu slova. Pět let žaláře za uveřejnění odposlechu (koho jiného než potrefené politické husy?), jakoby pro politiky neplatila presumpce viny, a neměli být čistí jako lilie, neboť nakládají s veřejnými penězi a zájmem. Novináře jistě ani nenapadne, aby ztěžoval policii pátrání po zločincích, povoláním novináře je hlídat morálku politiků. A proto sněmovna unisono 129 hlasy útok na svobodu schválila a ostatní se unisono zdrželi. Nenašel se jediný statečný, který by vystoupil na obranu médií.

Jde o klasický případ volené reprezentace, která se chová jako oligarchie jako společenská třída. Jakmile jde o její třídní zájmy – laciná kantýna, všlijaké požitky, majáčky na autech, imunitu, platy a dokonce i potenciální korupci - je okamžitě zajedno. Tahle její hrabivost je ještě umocněna nepochopitelnou ješitností, ačkoli pro mnohé je politika jen zástěrkou jak vydělat peníze, chtějí být navíc ještě oslavováni.

Psát o svobodě je nesnadné. Svoboda je totiž paradox. Když je, tak je neviditelná jako čistý vzduch, a teprve když není, je pociťována jako ztráta zdraví, a výjimeční jedinci od Tomáše Becketa až po Václava Bendu, byli za ni ochotni i život položit. Politická svoboda je největším objevem naší západní civilizace a těžko, přetěžko ji exportujeme jinam na cizí neživnou půdu. A svoboda projevu? Ta už je naprosto nepochopitelná. Cožpak je samozřejmé, aby měl každý právo vyslovovat hlouposti a nehoráznosti, jak se mu zlíbí? Nedovolujeme lidem ničit veřejný majetek či roznášet tuberkulózu. A když jde o názor, tak to platit nemá? Jak může naše politická garnitura toužící po nezasloužené cti a slávě tolerovat někdy neoprávněné útoky novinářů na svou pověst? Svoboda slova je nedokonalá z pricipu, jenomže politici nejsou běžní občané.

Politici jsou pro média lovná zvěř. Máme právo vědět o každém jejich škobrtnutí a selhání, o každém sebemenším podezření na korupci, protože jsme jim svěřili moc nad sebou. Ta tam je doba, kdy nad nimi měla duchovní moc církev a mohla vyhlásit interdikt. Nás mohou bránit jenom novináři. Proto jsou, tak jako ústavní soud, jedním z nevolených sloupů demokracie. Buďme jim za to vděčni a braňme je.

Podivnou náhodou byl autorem aféry antiodposlechových paragrafů Marek Benda (40), jenž od svého nejútlejšího mládí, kdy mu otec, slavný disident, zajistil místo v České národní radě (1990), téměř dvacet let nedělal nikdy nic jiného než politiku. Celý svůj život se nezabývá ničím jiným než zákulisními parlamentními hrátkami a vyjednáváním mezi parlamentními frakcemi. Podobně jako kdysi “mašinfíra“ a dnešní zbohatlík Gross, reprezentuje to nejhorší, co v politice máme. Její stín – politikaření. Snad se jeho statečný otec obrací v hrobě a snad si voliči dobře zapamatují jeho jméno.

Ve sněmovně jsme už měli neurvalce, děvkaře i opilce, celou plejádu lidských materiálních nectností. Takové slabosti jsou v nadením pořádku. Poslední dobou mám ale nepříjemný pocit, že jde už o nebezpečné hříchy ducha – „vířivku“ Tlustého, „mafiána“ ministra Langra, „hitlerčíka“ Ratha, „žalářníka“ Bendu.

Psáno pro deník E15