Světová hospodářská recese vyjevila neuvěřitelný fenomén doby – naprosté nepochopení základních ekonomických jevů, a to i u lidí jinak inteligentních. Marně přemýšlím, zda-li jde o lidi posedlé sektářským myšlením nebo neotřesitelnou vírou v sociální inženýrství, takže už nevidí a neslyší. Po cestě na přednášku španělského profesora J. Huerta de Soto, jednoho z největších znalců ekonomických cyklů, jsem potkal známého, který se do mne ihned pustil, a co jako tomu říkám, tohle je (konečně!) konec liberálního kapitalismu, vždyť banky i klíčový průmysl budou všude znárodněny.

Nad starou námitkou, že úředníci podnikat a riskovat neumí a dokonce za státní tedy naše peníze ani nesmí, že centrální plánování zkrachovalo všude na světě, protože trh nelze beztrestně manipulovat, a že současná recese není krizí kapitalismu, nýbrž důsledkem politiky centrálních bank, oné poslední instituce centrálního plánování, jenom mávl rukou, jako by mě chtěl odepsat na smetiště dějin. A stejně jako u předsedy socdemokratů na víkendovém sjezdu strany jeho hlavním argumentem byl poukaz na skutečnost, že celý svět řeší krizi další měnovou expanzí, a jenom naše vláda má NERVy (Národní ekonomická rada) na nečinnost. Jsou snad Češi nejchytřejší národ světa?

Jsou otázky, na které není odpověď. Vzápětí jsem potkal druhého známého, herce Petra Nárožného, jehož se žádná ekonomická teorie nedotkla. „Co říkáte těm socanům, profesore, „pravil,“ třináctý důchod, podpory nezaměstnaným a dětem, příspěvky na bydlení a vyšší daně podnikům? Další státní dluhy a zase se prožerou,“ a jako stařík, kterému už může být všechno ukradené, také poněkud teatrálně mávl rukou. Zabzučelo mi v hlavě jako roj v úle. Hned jsem si vzpomněl na Keynesův argument, že nás státního dluhu i úspor zbaví inflace, ale raději jsem podotknul, že socialisté tu nejsou od to, aby řešili hospodářské krize, ti přece mají v popisu práce dávat chudým a brát bohatým, a vůbec, vždyť ani podpora průmyslu nevypadá nadějně. „No to teda nevypadá! Proč mám proboha ze svých daní někomu kupovat auťák! A není to snad tak, že co dáme jedněm, to uberem druhejm?“

A co na to profesor de Soto? Za posledních sedm let se množství peněz ve světové ekonomice zdvojnásobilo (M3), zatímco produktivita vzrostla o třetinu. Přebytečné peníze vlezly do nemovistostí, akcií a nakonec zdražily i kapitál a suroviny. Kapitál nevytvářely úspory střadatelů, ale stát. Jakmile mají podnikatelé falešné nenašetřené peníze, investují je do přehnaných nesolventních plánů, stejně jako ti na burze. Peníze, jakmile ztratí svou funkci a nereflektují produktivitu, jsou špatným investičním vodítkem. Politika centrálních bank, pokud je přímo nezpůsobila, ekonomické cykly prohlubovala. Při nulové úrokové míře jsou další možnosti bankovního socialismu vyčerpány. Státní půjčky jako investice do průmyslu krizi sice trochu oddálí, ale také prohloubí a prodlouží, protože znovu zvítězí „arogance plánovačů“ nad tržním mechanismem. Návrat k zlatému standartu by velmi jednoduše obnovil disciplinu bank, protože objem peněz v hospodářství by byl omezen na růst zlata (2%), a centrální banky bychom mohli zrušit.

Jenomže propast mezi ekonomií a aktivistickou politikou se stále prohlubuje. Nevěstí to nic dobrého.

Psáno pro deník E15