Každý rok v prosinci a březnu na výročí Stalinova narození a úmrtí se v Rusku rozhoří diskuse, zda byl komunistický diktátor paranoidním masovým vrahem nebo velkým vůdcem a zachráncem Ruska. Zda vlastně nebyly represe (už se nemluví o zločinech), nutným průvodním zlem konsolidace nepřáteli obklíčeného státu i racionální nutností, jak vyvést zemi z chaosu. Vždyť carské Rusko prohrálo krymskou, japonskou i První světovou válku a nakonec se rozpadlo. Stalinský režim ze zaostalého, mužického a negramotného Ruska vytvořil světovou velmoc a zvítězil nad nacistickým Německem.

Ruskou mysl představa, co by bylo, kdyby Stalin „Velkou vlasteneckou válku“ nevyhrál dodnes děsí, a nás by snad měla také. Hitlerovo vítězství nad Ruskem by vedlo ke světovému Armaggedonu. Jiná věc, že se Stalin o světovou válku i o prvotní kolaps Rudé armády sám zasloužil.

I seriózní historici jako Norman Davies se shodují že kolektivizace, Velký teror 30. let a poválečné čistky stály národ pravděpodobně 50 miliónů nevinných životů. Jenomže mrtví mlčí a pamětníků po 56. letech od diktátorovy smrti valem ubývá, avšak „zásluhy“ zůstávají. Když mluvíme o ruské nostalgii po stalinismu, musíme si uvědomit, kolik miliónů dětí z beznadějně ubohých rodin v naruby převrácené společnosti udělaly kariéru a získaly vyšší vzdělání jen díky režimu sovětského Ruska. Stalinův kult jako kult faraona třicet let zářil nad lidskými osudy a článkoval jim čas – lidé žili, bojovali a milovali. A paměť, ta je vždycky milosrdná. Monumentální dílo Alexandra Solženicyna „Soustroví gulag“ svým morálním protestem proti stalinovým komunistickým dědicům dnes míří do prázdna a jeho historické argumentaci, že národní existenci ohrožoval sám komunistický režim, že všechny oběti byly zbytečně položeny na oltář socialismu a nikoli národní obnovy, dnes chápe málokdo.

Nacionalistická oslava tyranských imperátorů ovšem není jen ruskou záležitostí. Francie dodnes oslavuje Napoleóna, jehož Grande Armée stála národ více než milión mladých životů a vyvolala v život nesmiřitelné nepřátelství Němců na jedno a půl století.

Ruská paranoia z obklíčení nás pochopitelně znepokojuje. Vysvětlovat, že Napoleon a Hitler nepředstavují západní hodnoty je poněkud dětinské. Vysvětlovat, že Západní civilizace se svou dělbou státní moci, vládou zákona, demokracií a lidskými právy Rusko neohrožuje, že je potenciálním spojencem a NATO obranným vojenským paktem, je pro dědice té druhé Evropy často zcela nepochopitelné.

Ve skutečnosti však vládci Kremlu nejsou Stalinovými sirotky. Jsou přímými dědici tisícileté říše byzantinské tradice. Vláda je pro ně svou podstatou paternalistická, má chránit a pečovat o lid jako o své vlastnictví. Rusové chápou státní moc jako absolutní a nedělitelnou suverenitu v pseudonáboženském významu. Vládce, který by ztratil svou nezávislost, tak jako nedávno Boris Jelcin, se o vládu musí dělit s jinými (oligarchy), takže dochází ke korupci a anarchii. Moc má zůstat čistá a nezkorumpovaná kompromisy. Evropské pojetí politiky je založeno na lojální diskusi a dohodě občanů řecké polis, na důvěře a vládě zákona, ruské vychází z černého pojetí totální lidské zkaženosti a nadřazeného vládce.

A ruská imperiální tragédie? Ještě žádné impérium v dějinách nedokázalo zastavit svůj rozpad. Proto je ruská vláda ve stavu permanentní hysterické zuřivosti.

Psáno pro E15