Oscar Wilde (1854–1900) vynikající student klasické filologie, velký básník a dramatik, ale snad ještě větší bonviván a bavič. Chtěl ohromit slovní ekvilibristikou a skvělý bonmot mu byl nad každou pravdu, zvláště mohl-li šokovat vyšší anglickou společnost. Jak ostatně sám prohlásil: „Do života jsem vložil svého génia, do svého díla jenom svůj talent.“

Přestože mnohé z jeho vtipných epigramů nemají jiný než zdánlivý význam, v podstatě nesmyslný paradox, tak právě tím ohromují: „Jsem schopen odolávat všemu kromě pokušení“ – jako by kromě pokušení bylo možné něčemu odolávat. Wilde si často protiřečí: „Pokušení odolávat máme, protože je neopakovatelné.“ Jindy vtipněji rozvádí staré známé pravdy: třeba, že šaty dělají člověka, a proto „prvním krokem mladého muže do společnosti je dobře uvázaná kravata“, a jestliže čas jsou peníze, pak platí i zdánlivý opak: „čas stojí opravdu hroznou spoustu peněz.“

Nejslavnější z jeho paradoxů jsou vtipné tím, že jde vždy o protimluv absurdní poetiky: „ztratit jednoho z rodičů je velká smůla, ztratit však oba, to je už opravdu trestuhodná lehkomyslnost“ či „žena nikdy neví, co chce, ale neustane, dokud toho nedosáhne“, vždyť „manžel je jenom ten, který ženě pomáhá z problémů, jež by neměla, kdyby si ho nevzala“. A pak už se možná ani nedivíme, že „jedinou naší nezbytností jsou naprosté zbytečnosti“ a že bychom „měli být obezřetní při volbě svých nepřátel“.

Přesto byl Wilde v honbě za paradoxem objevitelem nových pravd, někdy jen částečných, ale vždy naprosto nečekaných, které umožnila jeho metoda stavět na hlavu běžná rčení a úsloví: „jen ten, kdo o věci vůbec nic neví, ji může posoudit,“ nebo „člověk může být vždycky laskavý k lidem, na kterých mu nezáleží.“ Vždyť doma zdvořilí být nemůžeme.

Je paradoxní, že v umění převracet staré pravdy a klišé naruby byl Wilde, který se tak provokativně stavěl proti měšťanskému chápání morálky a náboženství, tak zdařile následován G. K. Chestertonem, který hledal paradoxy na obranu střední třídy a zdravého rozumu – toho rozumu, jejž Wilde svým chápáním umění (l´art pour l´art) tolik parodoval. Přesto mají tito dva po Shakespearovi nejcitovanější básníci anglosaského světa společného mnohem více, než by se zdálo. Oba chápou člověka v jeho tragikomické přirozenosti, společenské uspořádání považují za dočasnou absurditu a individuální ctnosti a nectnosti vidí daleko za omezenými konvencemi své doby. Snaží se vyjevit pravdu záhady života, pravdu nelogickou – i existenciální úžas, že se něco jeví jinak, než jaké to ve skutečnosti je. To skryté odkrývá nakonec nejlépe klaun, a komediální vidění lidské tragédie spojuje „populistu“ Chestertona a dekadentního „aristokrata“ Wildea. Tady je snad největší paradox evropské intuice, jež tak neúnavně hledá pravdy věčného řádu a zároveň stejně neúnavně boří své mýty dočasné. Dědici antiky a Shakespeara to vědí – život je božská komedie, a velké hořké pravdy lze „přestát“ jenom s humorem, právě proto, že v jistém smyslu humorné jsou.

Je si toho vědom i Wilde, když prohlašuje, že „život je příliš důležitý, aby byl brán zcela vážně“ a „člověk může vždycky věřit v nemožné, ale nikdy v nepravděpodobné“ a „šťastný může být muž s každou ženou ovšem za předpokladu, že ji nemiluje“.

Jenom ti, kteří mají na život systém, nepochopí, že život není non-sense, ale že v ne-smyslu se naopak někdy skrývá hluboká náboženská pravda o životě. V tomto smyslu je Oscar Wilde, slavný žonglér se slovy, také velkým filosofem.

Z úvodu právě vydané knihy – Oscar Wilde „Z aforismů, epigramů a bonmotů“