Znal jsem Ivana Medka hlavně ze sympozií Opus Bonum, kde se každoročně v bavorském Frankenu celá 80. léta scházeli exiloví spisovatelé, publicisté a nakladatelé, aby rokovali o situaci doma a později z náhodných setkání a pravidelných relací Radia Classic. Přijížděl tenkrát do Frankenu z vynuceného vídeňského exilu, kde se stal Hlasem Ameriky a obráncem pronásledovaných českých disidentů.

Pro nás tehdy ještě mladé a zvyklé na beztřídní zvlčilost české společnosti přímo ztělesňoval poněkud starosvětskou prvorepublikovou noblesu, takový laskavý čapkovský pohled na svět. Snad i tím, že byl povoláním muzikolog, měl hlas vždycky naladěn na přívětivý témbr, ale za ním se skrývala hluboce pozitivní povaha člověka, který si byl vědom v jak strašné době žijeme, vždyť musel o zločinech režimu každodenně referovat, ale tak jako ve své pozdější publicistice, vždy zdůrazňoval všechno, co dávalo naději. Byl představitelem oné přirozené předválečné plebejské aristokracie ducha, která tak milovala republikánskou demokracii, protože ještě věřila ve většinové ctnosti, na nichž závisí náprava věcí lidských. Zářila z něho taková rozvážná, tichá radost a humor spíš suchý.

Jeho projevy a diskusní připomínky se vyznačovaly velkou umírněností výrazů i politiky. Byl důsledným antikomunistou, a přesto se to nikdy nepromítlo do jeho chování vůči jednotlivým komunistům, považoval je za pomýlené osoby. Byl hluboce přesvědčen, že režim brzy skončí, netušil jediné, že jej přežije komunistická strana.

Pocházel z pronásledované legionářské rodiny (navíc vzdáleně příbuzné s Masarykem), a přestože mu režim po celých čtyřicet let znemožnil, aby se dle svých schopností uplatnil, a dokonce zničil život jeho talentovanému bratru malíři Mikuláši, nikdy nezahořkl. Nevím, jaký byl v rodinném kruhu, ale na veřejnosti nepovažoval za správné si stěžovat, natož mluvit o něčem nenávistně. Vyzařovala z něho taková samozřejmá vtělená křesťanská víra, o níž moc nemluvil, přestože byl přesvědčen, že bez ní demokracie nemá základ. Lidskoprávní ideologii nepovažoval za dostatečnou.

Na pozdrav odpovídal vždycky takovým anglickým „děkuji, mám se dobře“ a ještě jako zajatec na smrtelném lůžku, kde se musel léta trápit, v jednom ze svých posledních rozhovorů dokázal hovořit o svých malých radostech života.

Šťastný to člověk!

Pro deník E15