Pravicoví komentátoři ztratili soudnost. Démonizují předsedu socdemokratů, rozvíjejí katastrofické vize, co by bylo kdyby…, prostě běsní, úroveň kdysi seriózních deníků (LN, HN, MfD) je děsivá, bulvární. Pravice obnovila třídní boj, ačkoli by měla hledat průsečík programů, konsensus. Kyvadlo politické vládní obměny je přece v zaběhnutějších demokraciích normální, takto Jiří Pehe na aktuálně.cz (Démonizování Paroubka je trapné).

Sám se bohužel také z kdysi nevraživého kritika Václava Klause stal pamfletistou a na prezidenta hází jen přídomky - trapný, paranoidní a případ pro psychiatry. Ale budiž, nesnadná je introspekce, a do vlastní kuchyně si málokdo vidí.

Přítel Jiří má velkou pravdu, je to děs běs, možná to působí skvrny na slunci nebo předvolební malárie a malér, nevím. Jisté je Jedno, Paroubek je většině lidí (nejen pravici) strašidelně protivný, jeho šibalství je takové úporné a neradostné, agresivně útočné a zároveň nechutně sebelítostivé. Dojmy a média k sobě ovšem nerozlučně patří, dojmy mají být také vidět, a proto máme povinnost politiky karikovat. A čím ubožejší osobnost politika, tím lépe to jde.

Ještě to „zaběhnuté kyvadlo politické obměny.“ Bohužel, bohužel! Téměř všechny téměř bankrotem hrozící deficity evropských států způsobily sociální vlády. Pamatuji britskou devalvaci a záchrannou potupnou misi Měnového fondu a povzdech profesora ekonomie: jak by byl svět krásný, kdyby tahle strana opustila dvoranu historie. A to jsem ještě netušil, že nás čeká cukr na příděl, výpadky elektřiny, a devizové razítko v pase na 5 liber… ještě že železná Margareta snížila nejvyšší daně ze 78 na 32 %. Jenže růstu anglické ekonomiky pak vládli labourističtí socialisté a těm se podařilo vytvořit vůbec největší státní deficit v anglických dějinách a Anglie se stala nejzadluženější vyspělou ekonomikou světa. A zase jako tolikrát předtím, to budou muset konzervativci napravovat.

Jiří si stěžuje na pravicovou mantru: čím menší daně (a štíhlejší stát), tím vyšší výkon ekonomiky. Ta ale skutečně platí, i když jen do optimální hranice, kterou má každý stát jinde. Politika je věc míry: státu nesmí být ani příliš málo ani příliš moc. A hlavně, jak vidíme bohužel u nás, by vůbec neměl podnikat. Daleko horší je to s levicovou mantrou sociálního modelu Švédska. Vydržel půl století. Oni ale mají suroviny, čestnou, vzdělanou, protestantsky pilnou populaci a neřestně zbohatli na dvou válkách. A přesto do krize 1991- 94 dokázali vybudovat přebujelý sociální takové velikosti, že všechno prošustrovali (HDP i nezaměstnanost spadla o 15 %). Švédsko je jediná vyspělá ekonomika, která vyváží nezpracované nerostné suroviny a navíc také své nejlepší perfektně anglický mluvící vědce a podnikatele. My máme jen ty švédské daně.

Paroubka a jeho stranu opravdu netřeba démonizovat. Biliónový dluh, který vytvořili, a další slibované utrácení za ně vyřeší mise MMF. A nebožtík profesor jak by se dnes radoval! Kyvadlo socialistické obměny už opustilo dvoranu historie v Polsku i Německu, a brzo zmizí i z Anglie. Jen u nás zatím přežívá třídní boj a demokracie pitomců. Doufejme, že jen do času.

Lidové noviny, 9.11.2010