Víme opravdu, co je to víno a co deficit, to kluzké cizí slovo? Existuje vůbec mezi těmito vzdálenými pojmy alespoň mlhavá spojitost, jak se nepochybně domnívají pořadatelé dnešního buchlovického festivalu o víně? A je víno věc opravdu tak samozřejmá, když má tolik nepřátel? Kupříkladu takový abstinent, víno chápe jen jako nebezpečnou drogu, které se vyhýbá. Ve stejném předsudku žije i muslim, považuje víno za al – ko – hol, rozdíl mezi vínem a spiritusem nikdy nepoznal, a proto i on soudí, že víno je droga a nikoli nápoj, podobně jako alkoholik, který se chce co nejrychleji opít.

„Kdo však nenávidí víno, hřeší, přestože je to hřích bezejmenný,“ říká Tomáš Akvinský, víno je přece nápoj sakrální. Češi na rozdíl od Moravanů na tom také nejsou nejlépe. Pijí převážně únavný studený, ospalý a trudnomyslný nápoj. Aby ne, když jim v mládí servírovali náhražky - Pražský výběr, Ostravský kahan, Svíčku a dnes krabicové víno z Chile nebo z Moravské vinařské oblasti. Ví snad někdo, kde se nachází ona moravská oblast?

Rozdíl mezi pivní a vinnou kulturou je nebetyčný – asi jako mezi cimbálem a dechovkou, mezi Mozartem a Kmochem, Bavorskem a Florencií mezi inspirací a respirací. I etymologie trochu napoví, moravskou milou lze přirovnat k vínečku, ale česká holka by příměr k pivečku nejspíš neocenila. A všichni velikáni českých kulturních dějin byli znalci a pijáci vína nebo Moravané. Praha je už sto let největší moravské město a vinotékami se přímo hemží. Statistika pití piva utěšeně klesá. Nejsme snad ještě zcela ztraceni.

Předpokládáte, že víme, co je víno a nevíme, co je deficit. Ptal jsem se nedávno svých dvacetiletých studentek na prostý překlad cizích slov z češtiny do češtiny a zjistil, že vágní výrazy jako deficit, tolerance, identita, limitace, jim připadají tak samozřejmé, že dávno zapomněly na přesný český ekvivalent, sorry, synonymum. Deficit se dnes skloňuje ve všech pádech jako účetnický schodek, díra v rozpočtu, nebo prostý nedostatek, ačkoli v politické ekonomii mělo tohle slovo udělat kariéru opačnou. Od dob slavného Johna Maynarda Keynese víme, že v době hospodářské krize, kdy hrozí krach soukromých investic, má investovat (na dluh a dočasně) i těžce zadlužený stát. Právě teď jsme svědky největšího experimentu v dějinách lidstva. Přebytek umělých peněz v hospodářství (odborně bublina) nakonec splaskl a teď jej má nahradit nová bublina tištěných i netištěných peněz a nový ještě větší schodek vyrovnat následná inflace. Ale deficit bude nakonec stejně jen deficit.

Co je to ale víno?

A přece jen intimní vztah mezi vínem a deficitem opravdu existuje, objevil jej básník Vladimír Holan:

„Až dopije mne kdys poslední sklenice, zašeptám s trpkostí: „Kde je ta plná nová,
a kdeže láhev je, ta moje denice v tmách, němých tmách pro nevyřčená slova?“

Vždyť vlastně oněmlý já byl jsem život celý, oněmlý úžasem, že nedovedu říci,
proč, když jsem z číší pil, číše mě píti směly,
proč, když jsem rád měl noc, já dychtil po denici…

Vypitý láhví svou, vypitý sklínkou vína, tentokrát naposled já nerad zašeptám si:
„Buď sbohem, tělo mé, buď sbohem, duše stinná,
vy smrtí rozbité a odhozené kamsi!“

To víno z nás vypíjí lidský deficit, tu věčnou nedostatečnost, že víme a nekonáme, že chceme být a nejsme a měli bychom. Jen služebníci deficitní jsme, i kdybychom vykonali, co nám bylo určeno. A víno, nápoj sakrální a útěšlivý, nám vrací ztracenou jednotu.
Alespoň na chvíli.