Pád předsedy občanských demokratů má dvojí rozměr. První je politický. Vedl stranu na porážku, ve skutečnosti vlastně nevedl. Propadala se i s ním. Nejdříve to vypadalo, že chce utéct a dělat kariéru v evropské unii, potom odstoupí z nejasného důvodu z parlamentu.

V mediálních rozhovorech zbytečně útočí, nadává nejen novinářům, ale i těm, s nimiž má spolupracovat, všude vidí spiknutí a mluví hlavně a stále jen o sobě, o své výdrži a přisprostlé upřímnosti, na veřejnosti prý jako doma. Říká tím, že etiketa veřejného vystupování je naprosto zbytečná. Hulvátství je v politice normální. Politik nemusí jít příkladem. Naopak! Jeho lidovost svědčí o jeho upřímnosti. A nikde ani náznak receptu na hospodářský útlum, rostoucí nezaměstnanost a státní dluhy. Politickou vyprázdněnost nahrazuje svým vlastním já, svou vlastní psychologií.

Po pádu vlády to vypadalo, že má na práci hlavně bujaré toskánské mejdany s polostátní milionářskou nomenklaturou. Role se najednou obrátily. Najednou vznikl dojem, jako by se expremiér stal lobistou politického podnikatele svého chráněnce a zbohatlíka Dalíka. Se ztrátou funkce jako by předseda ztratil veškerou váhu slova i poslední zbytek majestátu. Náhle to vypadalo, jako by ji snad ani nikdy neměl. A zmatený národ s bezmocnou úřednickou vládou žije v obavách z hospodářské recese. A zmatení občanští demokraté, připusťme, že snad ta lepší konzervativnější část národa, začala být možná alergická i na předsedovy chlapské výrazy s gulami. Zklamaní občané začali přebíhat do nové alternativní strany noblesního knížete. Politickým kapitálem se teď stala slušnost, etiketa veřejného projevu a poctivost. Kéž by!

Jak je možné, že ztratil Topolánek veškeré zbytky sebeovládání? Stres z rozvodu? Zoufalství, že strana ani on už nepřekoná diskreditaci pražské ODS a partajního adjutanta Langra. Hrůza z neodvratitelné porážky? Jak je vůbec možné, že začal považovat svou bodrost za program? Všechno jen otázky pro psychiatra. Jako inteligentní člověk, jímž beze sporu je, musel vědět, že lidé v jeho případě čekají na vůdcovské slovo, na rozumnou větu s kterou mohou souhlasit, na morální rozměr politiky, přestože strana, která chce oslovit většinu se bez určité míry taktiky a politické demagogie neobejde. Strana, která chce uspět, musí mít v čele státníka a ne bohorovného žvanila.

Nemyslím si, že byl Topolánek tak „falešný a prázdný“ jak pravil kdysi prezident. Nemyslím si ani, že se zhroutil. Se ztrátou funkce ztratil orientaci. Snad nepochopil, že bodrost a prostořekost, která nějaký čas možná vypadala roztomile, se zvrtla ve svůj opak. Změnilo se přece společenské klima a nespokojenost s úrovní politické diskuse už evidentně překonala strach z pětiprocentní volební hranice. Budeme-li chudnout, nebudeme už tolerovat politikům, to co v době blahobytu. Do módy ve veřejném životě přichází noblesní dáma, paní etiketa. Naše dvě bývalé státostrany to, zdá se ještě nepochopily. Špinavá billboardová kampaň, přestože má své sympatické recesistní prvky – zrušme kocovinu – je v podstatě pokračováním hulvátství, jež se stalo pro „politiky v parlamentním akváriu“ jejich vlastní podivnou normou. Naštěstí se probouzí občanský národ a začíná příležitost nových stran. Kéž by!

A ještě jeden nepříjemný vedlejší aspekt má Topolánkovo hulvátství na rozdíl od hulvátství jeho protivníka. Ostrava není subkulturně Morava, Slezko ani Čechy. Chacharské „kratke zobaki“ působí cize (trochu polsky), slovní nespisovné vazby jsou často těžko srozumitelné a sprosťárny neobsahují lidový anální přídech Západu, ale daleko primitivnější východní genitální a samčí urážky vůči ženám. V téhle situaci se staly výroky expremiéra naprosto nesnesitelné.

Napsáno pro deník E15