Každý školák v království, s výjimkou čtvrtiny, kteří se díky nové pedagogice „učení zábavou“ nanaučili luštit anglické znakové písmo (nedá se totiž slabikovat), zná nejcitovanější Churchillův výrok, že demokracie je nejhorší způsob vládnutí, který ničím lepším ještě nebyl překonán. Jenže demokracie jsou dvě, jak ví všichni studenti ostrovní politologie.

Jedna anglosaská, která vytváří vládu a ctihodnou opozici jejího veličenstva dle nepoměrné aritmetiky a ta kontinentální proporční a korupční, která umožňuje i padlým politikům, aby seděli v nepřehledných vládních koalicích a rozdělovali svým lidem státní sinekury. Smyslem demokracie (voleb) nemá být kartel, ale možnost zbavit se politických lumpů (vždyť každá vláda je jen odporná nezbytnost) a dát šanci vládnout opozici. Smyslem politiky proto není matematicky co nejspravedlivější volební systém, který zohledňuje voliče menších stran, nýbrž silná vláda jedné strany (jinak se nic neudělá) a silná opozice, jež vytvoří časem jasnou alternativu a ne evropské povolební handrkování stranických bosů a programový guláš, ba vydírání větších nejmenšími.

Fuj, to přece není demokratická volba!

Systém kyvadlové výměny vlád posiluje silnou a rozhodnou vládu, ale zároveň neumožňuje vytvářet mocnou státní byrokracii, protože by ji vítězná strana nakonec předala opozici.

Jenže dvanáct let labouristické vlády napáchalo nepřehledné škody. Stát se nafoukl, pracuje pro něj a v byrokracii téměř jako v Řecku každý čtvrtý občan, na rozdíl od milionů špatně placených neobčanů, na něž se sociální rozmařilost státu nevztahuje. Ta dokázala v době největší konjunktury udržet v pracovní nečinnosti tři miliony Britů, kteří na takovou práci hleděli aristokraticky spatra. Nenáviděný premiér Gordon Brown, tvůrce největšího dluhu v historii, dosahuje téměř řeckých poměrů (12% HDP) by měl volby logicky prohrát a David Cameron vůdce toryů by se měl stát premiérem.

Jenže ouha! Kyvadlo je poškozeno. Jestliže většinu společnosti tvoří příjemci státní pomoci, penzí a dávek, jestliže čtvrtinu lidí zaměstnává stát a důchodců je dvakrát víc než před dvaceti lety, nelze o sociálních škrtech a poplatcích v nesolventním zdravotnictví před voliči ani špitnout. Cameron se přízpůsobil a místo konkurenceschopné nerovnostářské ekonomiky, slibuje také sociální solidaritu a škrty jen tam, kde se plýtvá, jenže čert mu konzervativci v krizi věř, a tak se ustrašení voliči přimkli k třetí straně levicových liberálů. Systém dvou stran vzal za své a výsledek voleb bude záviset na počasí (bude-li špatné, Cameron vyhraje), a protože mu chybí v topografii nestejně velkých obvodů, kde vítěz bere vše, čtyři procenta do nadpoloviční většiny v parlamentu, vytvoří možná menšinovou vládu (jenomže první pokus dává ústava existujícímu premiérovi), protože se socialisté na společné koalici nedomluví. Ani jedna ani druhá levicová strana nebude chtít do budoucnosti ztratit výhodu většinových voleb. Tolik neomylní sázkaři.

A co když se domluví a proporční korupční systém zavládne i v Anglii?

Psáno pro Právo (5. 5. 2010)