Francouzská vláda se po ročních diskusích o náboženské svobodě a „laickém státu“ rozhodla zakázat veřejné nošení burky. Francii už letos předběhly dvě frankofonní země, Belgie a kanadská provincie Quebec, kde už byl takový zákon schválen.

Nepochybně vzbuzují, od hlavy až k patám zahalené ženy v černém, když jako z masky místo obličeje na nás z úzkých škvír mrkají podivné živé oči a působí tak trochu jako mimozemšťané, v celé Evropě značnou nechuť. Jejich exotický zjev podporuje xenofobní nálady a obavy domorodých obyvatel, zvláště když se za nimi táhne houf malých dětí a evropské vlády nejsou schopny či nechtějí omezit přistěhovalectví. A co teprve šok, když taková strašidla promluví perfektně německy či francouzsky.

Odhaduje se, že celou třetinu burek nosí evropské konvertitky k islámu. Mimo extremistické státy Arabského zálivu a Talibán je takový oděv, na rozdíl od více méně kulturně povinné etikety hidžábu (arabsky cudnost), který zahaluje tělo a vlasy, ale nikoli tvář, pro evropské sekularisty veřejným pohoršením, jistě víc než některé stejně zahalené avšak celibátní katolické jeptišky. Ty ovšem ani v zuřivě antiklerikální Francii zakázat nejde.

Pro francouzské rovnostáře a feministky jsou tyhle ženy živým provokativním symbolem mysoginní kultury, která podřizuje ženy mužům a zároveň útokem na absolutní hodnotu rovnosti (v tomto případě sexuální), která je na rozdíl od opačného anglosaského chápání nadřazena zřejmě méně absolutní hodnotě svobody. Problém je v tom, že ani svoboda ani rovnost nejsou žádné absolutní hodnoty. Francouzská státní doktrína je navíc historicky hluboce netolerantní, veřejný prostor patří bezvěrcům a jejich představě, jak se má společnost chovat a v co mají školáci věřit. Jak vůbec může v Anglii existovat státní církev a nikomu přitom nevadit? Proto také nechápou argument, že z pouhého faktu dobrovolnosti, totiž že 99. 9 % zcela zahalených muslimek burku nosit chce a nikomu tím neškodí, vyplývá špatnost takové sociální jurisdikce. Ideologové neuznávají ani pragmatický argument pravidla nezáměrných důsledků každého nového zákona.

Tenhle zcela jistě odsoudí některé ženy k domácímu vězení a protože jde o poměrně zanedbatelný počet (ve Francii cca 2 000), vyvolává další zbytečný konflikt (po zákazu nošení šátků ve školách) mezi státem a mohutnou desetiprocentní muslimskou menšinou, o islámských státech ani nemluvě. Že takový zákaz porušuje Evropskou konvenci o lidských právech (článek 8 & 9) samozřejmě francouzské zákonodárce hlavní tvůrce evropské unie vůbec nezajímá. A není to tak dávno, co americký prezident v Káhiře prohlasil, že Západ nemůže muslimkám diktovat, jak se mají oblékat a jeho slova parafrázoval i labouristický ministr Ed Ball, když extremistické snahy o podobný zákaz v Británii označil za naprosto nebritské.

Problém Francie a evropské politické liberální elity spočívá v tom, že liberální, čili svobodomyslná, v původním významu vůbec není, a navzdory politickému rozdělení na pravici a levici je rovnostářská a podřizuje svobodu a to hospodářskou, občanskou i osobní manažersko-byrokratickému státu. Chce všechno regulovat ve jménu ideálu vyššího lidství, kde si budou (nejen před zákonem) ženy, děti a muži absolutně materiálně rovni bez ohledu na své role, možnosti i osobní volbu a kde má stát vychovávat a vyžadovat toleranci k nejbizarnějším menšinám za předpokladu, že nejsou náboženské. Proto považují zahalenou tvář ženy na veřejnosti za propagaci nerovnosti a nikoli za extrémní naboženskou představu o cudnosti.

Ovšem o náboženství v případě islámu mluvit opravdu neradno. A tak se raději pokrytecky mluví o patriarchálním omezování práv žen. Stát přece neomezuje, stát jenom odstraňuje omezení. A veřejný prostor? Ten jediný může být skutečně multikulturní, protože jde o prostor a nikoli ideologii. Vždyť v tolerantním 19. století v mnoha městech vedle sebe existovaly synagogy, ortodoxní, katolické i protestantské chrámy. Je opravdu zvláštní když si socialisté a nacionalisté tak dobře rozumí, skutečný konzervativní patriot by do vlasti především nevpustil šest milionů muslimů. Dnes to vypadá, jakoby francouzské égalité pozřelo liberté i fraternité… Možná to tak bylo vždycky, jen jsme to nevěděli.

Za všechny skutečné liberály se parafrází Voltaira ozval anglický The Economist: „S tímhle oděvem nesouhlasím, ale za vaše právo jej nosit se budu bít až na smrt.“

Pro Lidové noviny
24. května 2010