Nesmyslný osmnáctiletý spor o určení vlastnictví katedrály sv.Víta je ukončen. Stavba sice zůstává státní nemovitostí a deklarativní výrok komunistického státu z 50. let, kterým se katedrála jakoby zestátnila a stala „majetkem československého lidu,“ tedy platí, ale neexistující lid se v roli státu postará o její náklady (20 milionů ročně). Stavba zůstane ve správě církve, přestože nad ní bude bdít rada sedmi „majitelů“ klíčů od korunovačních klenotů.

Zvítězil kompromis a pragmatismus. Nový pražský arcibiskup Dominik Duka je velmi přátelsky nakloněn prezidentovi, ve kterém vidí spíš konzervativce než liberála a tak se Pražský hrad mohl pragmaticky dohodnout s kapitulí a neřešitelný spor státu a církve obejít.

Celý spor má několik ideologických rovin. První se týká „restituce“ církevního majetku, na kterou česká společnost reaguje velmi nevraživě. Ve vlastenecké mytologii je církev utlačovatelkou národa, hrála vedoucí úlohu v pobělohorské tragédii i ztrátě české státnosti a teprve emancipace národa od Habsburků a od Říma komplex násilné rekatolizace zlikvidovala a rekatolizovaný národ vysvobodila. České protiřímské zaujetí by nejraději „ukradený“ církevní hospodářský majetek nevracelo a proto už také dvacet let k nelibosti všech obcí beznadějně chátrá.
Pokud jde o stavby sakrální, ty jsou české společnosti celkem čumafuk, ať si je církev vlastní, ovšem s výjimkou té jedné lidové, měla by je ovšem financovat sama. Vzhledem k tomu, že to nejde, musí nekřesťanský stát pečovat o křesťanské památky, neboť jde o princip kulturního dědictví.

Ta jediná emocionální výjimka se právě týká katedrály, nazírané výlučně z hlediska symbolické historické státnosti a soudní spory i jejich protichůdné verdikty si se středověkou lenní a teologickou terminologii poradit nemůžou. Soudcokracie je vůči nedefinovatelné historii zcela bezmocná. Ve vrcholném středověku patřil totiž sám stát teoreticky Církvi, stát měl jurisdikci dočasnou a pragmatickou a proto musel být věčné církvi duchovně podřízen. Majetek církve proto nemusel být právně definován. Teprve moderní svobodný trh na rozdíl od feudálního lenního pořádku potřebuje znát absolutního vlastníka, jenž může s majetkem nakládat dle libosti. Proto také ve většině evropských zemích církve své svatyně dnes už vlastní i legálně, jedinou výjimkou je osvícenské a antiklerikální dědictví Rakouska a Francie, ale ani tam nevznikají žádné velké spory, přestože můžou vlády s kostely volně nakládat.

Bylo by politicky trapné a rozpoutalo by to ve společnosti velké emoce a rozkol, kdyby dnes Česká republika chtěla katedrálu zestátnit, jako to udělala například Francie v roce 1905. Proto je zástupný český spor o určení vlastníka, čili o právní definici tak absurdní.

Dnešní pragmatické řešení, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, ponechává majetkový spor o sakrální prostor příštím zřejmě už lhostejným odnárodněným generacím, kterým nebude vadit, ani až ji jednou většinová muslimská společnost předělá na mešitu. V celé věci totiž nikdy o žádný majetek nešlo. Katolická církev, tak jako ve středověku, trvá na své uznané a veřejné autonomii, zatímco pro dědice osvícenství, má veřejný multikulturní prostor existovat jenom s vyloučením církve. A katedrála? Ta má smůlu, že je nápadně veřejná.

Pro deník E15