Mám takový zvláštní reflex. Když někdo připomene minulý režim, první, co se mi vybaví, je vůně Tuzexu. Svoje velmi vyvinuté čichové buňky lituju každé léto v MHD, ale zároveň je oslavuju v jakémkoliv čokokrámku. Každé místo má pro mě nějakou vůni, přesto jsem jich už spoustu zapomněla. Tuzex nikdy. Máma nás tam s bráchou brala hrozně málo a pokaždé nás poučila, že je to zboží příliš drahé, protože je ho nedostatek, a odnášeli jsme si jen drobnosti, a ještě ne vždy. Zato jednou jsme dostali takové legrační panenky, které na sobě měly šatičky s malými Mickey Mousy (ta moje) a kačerem Donaldem (ta bráchova)! Mám Terezku a Lauru dodnes. I bez nákupu byl ale Tuzex místem, ze kterého jsem byla úplně paf. Ta zvláštní vůně drahých čokolád, smísená s vůní bonbónů, intimsprejů a značkového oblečení, vše vyložené, a přece nedostupné.
O zábavu na příští středu odpoledne mám postaráno. Budu s kamarádem Jakubem Bažantem soutěžit v metru. Občanské sdružení Asistence, které dlouhodobě upozorňuje na problémy s bezbariérovostí v Praze totiž pořádá recesistický závod METRO(J)BOJ. Když jsem si nejdřív přečetla, kudy povede trasa, byla jsem trochu na rozpacích. Jaký má tohle význam? Běžet/jet z Jedličkárny na Vyšehrad, nastoupit na metro, dojet na Pražského povstání, přestoupit do vlaku směr Ládví, dojet na I. P. Pavlova, tam přestoupit na soupravu směr Háje, dojet na Vyšehrad a doběhnout/dojet zpátky do Jedličkárny.