Už rok a půl kvůli artróze kyčle neběhám. Zahodila jsem polovinu dosud provozovaných sportů a naučila se líp plavat. Přesto jsem včera vyběhla. Na nejhorší možnou trať pro klouby - na dlažební kostky a na asfalt - zato nakonec s velkou chutí. Na 3,8 km dlouhý Běh pro život, který je součástí seriálu akcí k Mezinárodnímu pražskému maratonu, mě upozornila moje kamarádka z organizace Světlo pro svět Hanka Chorváthová. Protože jejich činnost - mimo jiné pomáhají zlepšovat zrak lidem v rozvojových zemích - sleduju a snažím se ji podporovat, řekla jsem si, že jednou to kyčel přežije a snad na tak krátké trati nepadnu.

Pak se ukázalo, že se neběží přímo ve prospěch Světla pro svět, ale pro nadační fond dětské onkologie Krtek, ale to mi samozřejmě nevadilo. Běh pro život je nesoutěžní, běžíte, jdete, tlačíte kočárek, cokoliv chcete. Celé startovné jde právě na vybranou charitativní organizaci. Hanka běžela soutěžních pět kilometrů, kterých jsem se přece jen bez tréninku bála, tak jsem uhnala jinou kamarádku a zaplatila převodem startovné. Jenže kamarádka měla nakonec práci a mně se najednou nechtělo běžet samotné. Snažila jsem se přemluvit, že přece v sobotu taky točím, potřebuju někdy odpočívat a vadí mi masové akce. A startovné už jsem zaplatila a to bylo nejdůležitější. Všechno to byla pravda, přesto jsem se ale nakonec včera v podvečer převlékla do běžeckého a vydala se do centra. V metru jsem potkala dědečka se synem a dvěma vnoučaty, s nimiž jsem se pak paradoxně setkala mezi údajně 6000 běžci i na trati.

Rodinka byla fajn, ale předpoklad a moji fóbii z masové akce naplnily davy lidí, které se městnaly do metra s každou další stanicí. Bezohlednost, stres, prostě jako obvykle, když se někde tlačí daleko víc lidí, než je snesitelné. Na každém perónu zůstávala skupinka frustrovaných, především rodiče s kočárky, kteří neměli šanci dostat se dovnitř. "To ale jede na ten běh lidí," říkala jsem si v duchu, když v tom povídá dědeček vnukům, kteří měli oči navrch hlavy a obávali se, jak vystoupí: "Nebojte se, ti jedou na koncert Kabátů a nějak se mezi nimi protlačíme." Musela jsem se usmát nad tím, jak jsem předtím musela mít resetovaný mozek, když mě napadlo, že by se tolik lidí tlačilo na běhání.

Situace na Staroměstském náměstí ale zdaleka předčila má očekávání. Trochu tlačenice, ale ne nepřátelská, všude davy lidí ve světle modrých tričkách běhu, potkala jsem pár kamarádů, všichni se usmívali... Moji skepsi začala nahrazovat davová euforie, které obvykle nepropadám, ale tady byla taková...fajn. Na seřadišti na startu i přes několik tisíc účastníků panovala ohleduplnost, všichni poslouchali pokyny pořadatelů, vedle mě nadšeně poskakoval Jack Russel teriér se startovním číslem a za mnou byla rodina se dvěma malými děcky na ramenou. Rozeběh chvíli trval, ale nikdo mě nestrkal, prostě pohoda, úplně jiná atmosféra než třeba při hromadném plaveckém startu amatérského triatlonu, který jsem taky kdysi absolvovala. Podél trati davy lidí, které nás povzbuzovaly, jak kdybychom vážně běželi závod. Jeden z nejlepších momentů pro mě představoval výběh na nábřeží, odkud bylo vidět nádherné zapadající slunce odrážející se ve Vltavě a osvětlující Hradčany.

Zaplavila mě radost z pohybu, pěkného výhledu i lidí kolem, jak si to užívají a jak zároveň pomáhají, jak se to učí i úplně malé děti. Nakonec jsem překvapila i sama sebe. Dala jsem si limit půl hodiny, kdyby náhodou něco, ale zvládla jsem trať za 19 a půl minuty, podle kamaráda údajně mezi první pětistovkou. V cíli zas všichni rozesmátí, popíjeli minerálku a jedli ovoce, každý s medailí na krku a spokojený.