Současnou tuhou a místy agresivně rozvášněnou debatu mezi vědou a náboženstvím roztíná psychologií a parapsychologií ovlivněný biolog a biochemik Rupert Sheldrake jedním velkým šlehem: Věda je plná klamů. Jeho nejnovější kniha „The Science Delusion“, s podtitulkem „Freeing the Spirit of Enquiry“ si nebere servítky při odhalování faktu, že tvrdé jádro dnešní vědecké komunity se ve střežení svých privilegií za podpory vlád a mezinárodních institucí chová jako kdysi svatá inkvizice v hájení svaté pravdy a potírání kacířství. A že (stejně dnes jako církev tehdy) tím znemožňuje další vývoj vědeckého bádání. Je sama sobě překážkou, vězením a svěrací kazajkou.
Spory věda versus náboženství nabývají v publikacích současných vědců, psychologů, filosofů a theologů dramatických rozměrů. Atheistické argumenty vědců jako Richard Dawkins se svým dogmatismem a agresivitou začínají podobat středověkým církvím, zatímco druhé straně se stále nedaří racionálně či „vědecky“ obhájit existenci Boha. Americký filosof a evoluční biolog Daniel C. Dennett se sice řadí pevně do tábora myslitelů atheistických, ale distancuje se od jejich agresivity, ponechává všechny otázky otevřené, přistupuje k víře s pochopením, shovívavostí a humorem a jeho heslem je „provádět větší výzkum“. Bere například na vědomí statistiky naznačující, že věřící, především aktivní členové kongregací, mají menší výskyt některých nemocí, vedou klidnější a spořádanější život a méně trpí depresemi, stresem a pocity beznaděje, bezmocnosti a bezvýchodnosti.
"Bohu se nelze vyhnout, leda vytvořením prázdnoty." Touto větou vstupuje do současné vášnivé vědecko-učenecké debaty o existenci či neexistenci Boha anglický konzervativní filozof Roger Scruton. Jeho nová kniha Boží tvář (The Face of God) je sbírka přednášek, v nichž zvažuje "následky atheistické kultury, která roste kolem nás". A vnímá je jako problém ne pouze intelektuální, nýbrž i morální," jehož projevem je "odvrácení od Boha". Výsledkem je kultura pokládající víru v Boha za intelektuální a emoční nedospělost. Přitom se ve všech ohledech chová nedospěle tím, že "prchá před okem soudu" do "bohapustého prázdna, které nás konfrontuje, když naše prostředí bylo znetvořeno" (nám by se pro jeho anglické "defaced" hodilo spíš slovo "znetvářeno", čili zbaveno tváře). Znetvořenost či znetvářenost prostředí leží Scrutonovi zvlášť hluboce a palčivě na srdci, jak (v jiných publikacích a televizních programech) sleduje degradaci kvality prostředí, městské architektury a toho, co se dnes pokládá za umění. Postrádá v něm harmonii a krásu, které bývaly smyslem a účelem kultury.