„Вez jednoho měsíce a dvou dnů existovala První československá republika dvacet let. V Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou z 18. října 1918 byla proklamována jako stát, který je republikou s parlamentní formou vlády. ‚Především však zde budou přijaty a věrně zachovány ideály moderní demokracie… ideály našeho národa po staletí‘. Národ, z něhož vzešli husitští bojovníci, Komenský a naposled legionáři v Rusku, Itálii a Francii, ostatně ani nemohl jinak než přijmout za své principy amerického Prohlášen nezávislosti a ideje Prohlášení práv člověka a občana (míněna je Deklarace lidských a občanských práv vyhlášená francouzským ústavodárným shromážděním roku 1789). Dokument je ukončen odstavcem, vlastně nanejvýš úsporně shrnujícím obecnou koncepci svého hlavního tvůrce T. G. Masaryka. Čteme zde: Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila: na základě demokracie bude reorganisováno lidstvo. Síly temnoty posloužily vítězství světla: vytoužený věk lidskosti svítá.
Povstali proti přesile, předběhli svou dobu, prohráli ‚z hlediska okamžiku‘, ale zvítězili ‚sub specie aeternitatis‘. Jan Hus byl upálen, avšak protestantské hnutí, které inicioval, postupně zachvátilo Evropu a navždy ji změnilo. Jan Ámos Komenský zemřel ve vyhnanství, avšak jeho ideje se prosadily a prosazují dodnes. František Palacký odmítl myšlenku splynutí Čechů s Němci, neuspěl s ideou austroslavismu, vytýčil však dodnes platný výklad a program českých dějin a stal se „Otcem národa“. Ideje „Tatíčka Masaryka“ byly přehlušeny nacismem, stalinismem, postmodernismem a neoliberalismem, jsou však věčné.
Jiří Pehe jistě patří mezi naše nejvýznamnější publicisty; je skvělý stylista, píše často a často má pravdu. Občas ovšem nepříjemně překvapí. Posledním příkladem je jeho článek Dilema postkomunistů: vítězství Asada vyvolá uprchlické tsunami.
Před nedávnem jsem se pohádal a skoro rozhádal s jednou psycholožkou, Čechoameričankou, když z ní vylezlo, že volí republikány. „Když vidím tlustou černoškou, určitě žijící z podpory, jak se v obchoďáku pakuje z mých peněz, volím samozřejmě pravici… proč bych já měla doplácet na ty, co nic nedělají?!“ řekla mi mimo jiné.
Vladimír Špidla před několika lety napsal krátký, ale velice pěkný esej Proč se hlásím k levici. Chtěl jsem ho tehdy - s komentářem - zařadit do knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, avšak jelikož se mi tento autor do uzávěrky neozval že souhlasí, nemohl jsem. Dodnes je mi to líto. Abych to napravil, reprodukuji jeho esej alespoň nyní:
Když paní Fischerová před nedávnem prohlásila, že odmítá kapitalismus, trochu mne tím vyvedla z míry.