Masaryk kdysi napsal o císaři Franzi Josefovi I., že když vyvolal 1. světovou válku, dobře věděl co dělá, přestože už byl dementní. Jak tomu bylo s demencí našeho protektorátního prezidenta Háchy se dnes už můžeme jen dohadovat, je však jisté, že postupně ochaboval v ochraně naší země před nacisty. V případě prezidenta Beneše a jeho ochabnutí po první mozkové mrtvici v roce 1945 se o tom, jak to napomohlo Únoru 1948 a jeho tragickým následkům, můžeme dohadovat s ještě větší nejistotou. Zde je snad jisté jen to, že u něj došlo k výkonnostním, povahovým a postojovým změnám.
Jiří Pospíšil je podle mého názoru na pravicové frontě naší současné politické scény snad nejlepším a nejpřijatelnějším „vojevůdcem“. (ODS odmítám, neboť je stejně jako ČSSD nadále zkorumpovaná, jen to momentálně není příliš vidět, a její lídr Fiala není politologem, ale omezeným ekonomistou.) Přesto si dovolím proti Jiřímu Pospíšilovi vznést jednu ne nepodstatnou námitku. Vyplývá z toho, že se hlásí k pravicovému konzervatismu.
Slyším to až příliš často: „Drahoš (Horáček aj.) je docela fajn, ale nemá politické zkušenosti.“ A tak začnu vysvětlovat, proč je to podle mne nejméně ze tří důvodů mýtus, a dotyčný to většinou nakonec uzná.
Nemusím se ani odvolávat na Mlynářovu posrpnovou knihu Mráz přichází z Kremlu a na Viewegovu knihu z Klausovy doby Mráz přichází z Hradu: je nepochopitelné a neuvěřitelné, že nemalá část naší veřejnosti dnes Zemanovi toleruje jeho „líbánky“ s Putinem.
Když jsem slyšel všechny ty polopravdy a nepravdy, kterými se naši politici oháněli před volbami (a jistě se budou ohánět dál), připomněl jsem si Comta a jeho pozitivismus. A také Masarykův požadavek, aby politika vycházela z vědeckých, tj. ověřených poznatků. V dnešní postmoderní a postfaktické době bychom si podle mého názoru měli obojí připomínat snad každý den. Žijeme ve změti informací, z nichž jen část má dostatečnou oporu v realitě - Comtovo „co nevím jistě (neboli pozitivně), nevím“ je v současné době obzvlášť aktuální.
Ani Babišovi nejskalnější příznivci nemohou popřít, že jeho spojenectví se Zemanem má některé nevýhody a že pokud volba prezidenta proběhne až po druhých parlamentních volbách, Zemana už potřebovat nebude, ale spíše naopak. Také by si neměli nevšimnout, že jde o „lásku“ jen pragmatickou či vypočítavou a víceméně jednostrannou, neboť Babiš jako střízlivý realista jistě dobře ví, co je Zeman zač, že nás táhne na východ a že mu bude do politiky mluvit víc a svéhlavěji než dejme tomu Drahoš nebo Horáček. Také ví, a dokládá to klid, který panoval po téměř celou dobu Sobotkovy vlády a který byl pro republiku velmi prospěšný, že s nimi bude docela dobře vycházet, přestože se budou snažit omezovat jeho autokratické sklony.
Když jsem včera po delší době sledoval v televizi Jiřího Paroubka, znovu jsem si oživil pocity, které jsem z něho míval v dobách, kdy byl ještě in: umí vzbudit to, co dělá vůdce vůdcem. Je neotřesitelně sebevědomý, vyzařuje to skoro z každého jeho slova, je to sugestivní, podobně jako u špičkových sportovců. „Já mám největší tah na branku“, avšak jakým způsobem (zda budu hrát fair play nebo naopak) a co tam do ní dostanu (zda balón, puk nebo ..…) je vedlejší. I proto, když se tento borec (či ledoborec) dral nahoru, tak přehnaně použil marketingu. Nakonec se mu to sice nevyplatilo, avšak v té době to bylo také jen - vedlejší.
Slovo politik většině z nás nevoní a jistě to není nedůvodné. Pokud nový prezidentský kandidát Mirek Topolánek opírá svou volební strategii o tezi, že je široce zkušeným politikem, není to jeho výhodou ale spíše naopak. Je to jen mýtus, který podobně jako dříve mnoho jiných mýtů Topolánek vypouští do světa, a je to mýtus v mnoha ohledech nebezpečný. Být politikem sebou nese mnohá negativa a u nás a zejména v jeho případě to platí obzvlášť.
„Provařený“ Topolánek a „kámoš“ Berlusconiho na český Hrad? Je to stejně jako v případě Vladimíra Dlouhého jen další příklad nesebekritičnosti mnohých našich politiků. A pro ohlášku si Topolánek vybral ten uvozovkách nejlepší den: zrovna, když jiný jeho kámoš Dalík měl jít do vězení.
Nepotřebujeme prezidenta, který veřejnost štěpí, ale který ji sjednocuje, neboť bez shody v základních hodnotách není žádná společnost silná a nemůže být proto na vnitřním ani a zejména na mezinárodním poli úspěšná. A samozřejmě, potřebujeme též prezidenta, který svým chováním jde ostatním příkladem a ne naopak. Je paradoxem, že prezidenta tohoto kladného, masarykovského ražení mají nyní Slováci a my máme jeho protiklad.