Možná ze mne mluví staromilec, možná ne. Když jsem v roce 1993 poprvé slyšel tehdy novou verzi naší hymny, nelíbila se mi.
Ne každý ví, že Karel Havlíček, podle Masaryka vzor demokratického žurnalisty, byl nejen básníkem a novinářem, ale po krátkou dobu též aktivním politikem. Masaryk o něm napsal: „Myslím, že každý Havlíčkův pozornější čtenář musí být překvapen jeho vnitřní uceleností a hotovostí; tyto vlastnosti bývají právě v literární žurnalistické a politické činnosti velmi zřídké… Před rokem 1848 nebo lépe řečeno před redigováním Národních novin byl Havlíček více literátem. Politizovat se před rokem 1848 nesmělo, ačkoli se již začínalo. Havlíček se alespoň v Pražských novinách pilně zabýval zahraniční politikou. Čtenáři se snadno dovtípili, kam míří a jak dovede vládní, nebo alespoň polovládní list užít v národním smyslu… Rok 1848 Havlíčka povolal k redakci hlavního národního listu Národní noviny. Tím začíná údobí druhé. Jako redaktor těchto novin byl zároveň členem první politické strany a stal se poslancem a členem politického klubu…Třetí doba Havlíčkovy činnosti se začíná složením mandátu v prosinci 1848. Havlíček se od té doby věnuje jen žurnalistické a literární práci. Od dubna 1849 vede Národní noviny již sám. Samostatný a úplně sám byl po potlačení Národních novin, se svým Slovanem v Kutné hoře. Slovan podával Havlíčkovy názory nejúplněji a nejzraleji.”
V letošním roce se to jeví jako obzvlášť nepochopitelné: po necelých třiceti letech od Listopadu 89 a v roce stoletého výročí založení „Masarykova“ Československa si stýskáme, že našim politickým stranám i celé společnosti chybějí nosné ideje, vize a hodnoty. Není to pravda. Jsou zde, jen jsme na ně „zapomněli“.
Pevně věřím, že reminiscence na smrt Jána Kuciaka u našich bratrů Slováků nikdy neutichnou, stejně jako u nás nikdy neutichnou reminiscence na smrt Jana Palacha. Tak jako Jan Palach byl a je český i slovenský hrdina, Ján Kuciak byl a je hrdina slovenský i český: také u nás existují mafie a také u nás je nyní demokracie ohrožena. Žádné iluze si nedělejme.
Jak se všeobecně ví, komunistická strana u nás vznikla počátkem dvacátých let minulého století, tím, že se oddělila od sociální demokracie. Její členy i vůdce sice ideově sjednocoval marxismus, jinak se ovšem různili, hlavně pokud se jedná o to, zda jim šlo v první řadě o ideály nebo o moc. Koncem dvacátých let komunistickou stranu ovládlo mocensky orientované probolševické křídlo v čele s Klementem Gottwaldem, vyjádřené jeho dodnes často citovaným výrokem: „Ano, našim nejvyšším revolučním štábem je Moskva a my se chodíme od ruských bolševiků učit, jak vám zakroutíme krkem. V tom neuhnem ani o krok. Budeme rozkládat tento kapitalistický stát až do jeho úplného zničení.“