Před nedávnem jsem si přečetl, že v centru Prahy se má stavět obří železniční muzeum, že nějaký zbohatlík chce vložit přes sto milionů do výhledu na Prahu, velké plány mají i noví pražští radní. Ovšem na něco, co by Prahu, a nejen Prahu pozvedlo mnohem víc, si už bezmála třicet let nikdo ani nevzpomene.
Kam?... To je přece jasné.
Nezažil jsem traumata Mnichova a Protektorátu, avšak k těm, kteří zažili traumata padesátých let se již přinejmenším hlásím, zejména proto, že do mne proniklo skoro vše, co tehdy protrpěli moji rodiče. Mým životním traumatem je Srpen 1968, neboť ho chápu jako největší české trauma minulého století - jako koncovku, jako doražení tonoucího. Pak jsem již jen sledoval definitivní hroucení našeho národního charakteru - jak se lidé, kteří ještě včera nadšeně tleskali Pražskému jaru, otáčeli o sto osmdesát stupňů.
A též celá platformo Zachraňte ČSSD, zachraňte prosím ČSSD tím, že z ní vystoupíte! Spíše bych ovšem řekl: vylezte, ale pěkně rychle!
Reaguji na zprávu, že se v oblibě dotahujete na Babiše (tady toho pana vynechávám, musel bych napsat Pána). Jen ti vaši sousedé v oblibě mě děsí, hned vedle máte Okamuru a jinak jste v sevření politiků ANO - https://www.novinky.cz/domaci/488019-bartos-se-v-popularite-dotahuje-na-babise.html.