Nečekaně realistický postřeh nabídla místopředsedkyně vlády Karolína Peake, když odmítla věřit, že zaplacením církevních restitucí se stane zázrak a vzduch ve státní pokladně se změní v peníze. Chce raději vědět, kde na ty restituce brát. To je slušný výkon od koaliční poslankyně, ale i kdyby jí tento názor vydržel (což se ale u pružných politiků VV většinou nestává), je nutné dodat, že postihla jen půlku pravdy. Tou druhou půlkou je zcela reálné nebezpečí, že i když se tyto obrovské peníze (částka, která je podle mého názoru naprosto přehnaná) spolu s dalším nemovitým majetkem vydají, mohou se snadno proměnit na vzduch.

Zázrak by byl, kdyby se to nestalo. Už jsou připravené obratné ruce nejrůznějších správců aktiv, investičních poradců, portfoliových manažerů a dalších expertů na ztenčování jmění. Řada z nich už má zahřáté prsty a pokud je ponecháme bez dozoru, ukážou, jak si procvičili kouzlo zmizení, které mohli předtím trénovat na vráceném církevním majetku na Slovensku.
Páteční magazín HN popisuje případ katolické farnosti v Trmicích v Ústeckém kraji. Trmická farnost podnikala v dřevovýrobě, zadlužila se a skončila v úpadku. Na prodej jsou tak pozemky, hřbitov, dva kostely, monstrance, gotické oltáře i obrazy. Opravdu se tento příběh nemůže opakovat v příštích letech ve velkém?

Ponechme teď stranou, kolik se toho církvím má vrátit a zda je pro to v době evropské dluhové krize nejvhodnější chvíle. To by bylo na samostatnou debatu, které by však měla předcházet úvaha, jak a k čemu by měl vracený majetek sloužit. Historizující rozklady nám nepomohou, naše společnost se dávno od základu změnila a do kostelů a církevních společenství chodí – byť třeba i ke své škodě - velice málo lidí. Naštěstí jde o víc než o kostel.
K tomu, co v oblasti narovnání s církvemi navrhuje Nečasova vláda, může existovat smysluplná alternativa, která by mohla dokonce získat i podporu většiny společnosti (aktuální vládní plán nepodporují více než dvě třetiny občanů).

Z povahy věci vyplývá, že smyslem církevních restitucí nemá být obnova samoúčelného bohatství, nahromadění statků a takříkajíc přenesení ráje pro církevní hodnostáře na zem. Pokud k této otázce přistoupíme opravdu zodpovědně, chápeme ji jako velkorysé vynaložení společných prostředků na obnovu služby, kterou společnost v širším slova smyslu vždycky poskytovala, protože ji životně potřebuje. Tou službou je soustavná a kvalifikovaná péče o duši národa. Péče o duši nikoliv ve smyslu nějaké určité náboženské doktríny, ale toho, co dělá z izolovaných jednotlivců lidi, kteří si věří a vzájemně pomáhají, protože si rozumí a sdílejí podobné základní hodnoty úcty k člověku a lidskému životu.
Obecně se této službě říká kultura a obecný efekt nikdy nekončící snahy o prosazení respektu toho, co člověka přesahuje a konfrontuje se s požadavky věčnosti, prožívají i lidé nevěřící třeba nad varhanní skladbou Johanna Sebastiana Bacha. Jsme vděčni křesťanství, že mnohokrát dokázalo touto službou národ vytáhnout z hlubin beznaděje a taky že v lepších časech zase dokázalo dát příležitost a inspiraci vynikajícím osobnostem, jejichž díla dnes obdivujeme jako kulturní poklady. Je však pozoruhodné, že i když tohle všechno všichni dávno víme, na obecnou kulturu stále peníze jaksi nebyly. Že by se karta obrátila? Dobře, využijme toho.
K tomu však musíme zvládnout i praktické věci.
Aby se to neukradlo (a neprohospodařilo jako v Trmicích) – majetek a výnos z církevních restitucí by měly zůstat odděleny. Majetek by měl spravovat Fond zřízený podle zvláštního zákona a spravovaný církvemi, který bude využívat odborné pomoci profesionálů, ale bude zároveň podléhat stejné veřejné kontrole jako třeba fondy zdravotního nebo sociálního pojištění. Výnos Fondu pak pravidelně – pokud možno věčně - poplyne na stanovený účel.
A aby to mělo smysl - část výnosu bude sloužit na provoz církví, část na jejich potřebné aktivity v sociální oblasti a zdravotnictví, část na údržbu církevních památek (jako doplnění státní památkové péče) a část na podporu kultury, která je skutečným svědomím národa (o to by mohla dbát rada nezpochybnitelných kulturních osobností).
Tento Fond by mohl přijímat příspěvky a dary na uvedené nebo další, rozšiřující programy. Nejen pro malíře a muzikanty, které pochopí až příští generace. Třeba pro spisovatele, kteří dostanou grant, aby projeli zemi a pokusili se porozumět podstatě naší krize. A pro dramatiky, televizní a filmové dokumentaristy. Máme si to v rámci majetkového narovnání s církvemi dopřát? Měli bychom! Ve Spojených státech 30. let minulého století to byli spisovatelé a fotografové, kdo probudili národ z lhostejnosti k hrůzám ztráty zaměstnání a obživy. Jejich svědectví přispělo ke vzniku společenského odhodlání, ze kterého pak čerpala i pomoc spojencům ve druhé světové válce a následující desetiletí růstu.

Podívejte se, prosím, na alternativní narovnání s církvemi z tohoto širšího pohledu…