Výčet katastrof, které chystá Nečasova vláda smrští pseudoreforem, a nejrůznějších superzakázek je dlouhý. Společného mají to, že znovu a znovu jsou rozdávány desítky miliard korun spřízněným zájmovým skupinám, zatímco účet je podstrkován zaměstnancům se středními a nízkými příjmy, učitelům, hasičům, matkám s dětmi. Zvlášť obří sklizeň se nabízí v podobě příštích důchodců, kteří mají být obráni formou penzijního opt-outu. Je to podraz o to hanebnější, že lidé mají po celá desetiletí odkládat úspory na stáří ( aniž by mohli fondové spoření opustit), aby až na konci zjistili, zda to vůbec mělo smysl. A kdyby se podnikatelský záměr penzijního fondu nepovedl? Pak jim nikdo nic nedá. Ostatně, to už dnes říkají Nečas s Kalouskem docela otevřeně.

Na internetových stránkách ministerstva financí si nyní lze přečíst vyjádření, kterým se tvůrcové penzijní reformy ohrazují před kritikou, že lidem slibují něco, co těžko mohou zajistit (http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/nepresnosti_v_mediich_64310.html). Penzijní kalkulačka, která má doložit opojnou výhodnost takové formy spoření, totiž nabízí dlouhodobé výnosy, které mnohonásobně překovávají cokoliv, co nabízí kterákoliv banka. Přitom takovou investici nazývá jen „méně konzervativní“. Odborníci se tomu zasmějí, ale nezkušený člověk může naletět. Není divu, že novináři, jako třeba Dalibor Martínek z Lidových novin, píší, že to, co kalkulačka nabízí, je „přehnaně optimistické a účelově klamavé“. Výraz „účelově klamavé“ lze přitom v češtině zaměňovat s výrazem „podvodné“.
Penzijní kalkulačka je sice umístěna na webu ministerstva práce a sociálních věcí, ale potrefenou husou je v tomto případě ministerstvo financí, které zadávalo do kalkulačky ony pohádkové výnosy. Způsob, jakým finance argumentují, je však ještě více odkopává. Potvrzuje to názor opozice, že teď je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu, než bude zle.

Když pomineme vlastní smysl penzijní reformy, spočívající v tom, že kamarádi finančníci dostanou stovky miliard korun dlouhodobě na hraní, vidíme, jak je to špatně vymyšleno. V pozadí je totiž představa, že jediný důvod, proč se nedařilo dnešním penzijním fondům („připojištění“), byl ten, že nesměly prodělat. Byla tam „garance nezáporného zhodnocení“. Prostě se nesmělo jít pod nulu. Kdyby se na konci každého roku něco takového zjistilo, penzijní fondu musel sáhnout do vlastní kapsy a peníze dorovnat. Toho se penzijní fondy bály, a tak kupovaly jen minimálně zúročené státní dluhopisy. Ministerstvo financí se proto hluboce zamyslelo a došlo k závěru, že když tuto garanci zruší, máme vyšší výnos zaručen. Fondy půjdou do rizika a riziko rovná se výnos. Dejte peníze do ohně a budou za vás pracovat o to pilněji! Namiřte loď do bouřlivých vod, kde bude hnána silnějším větrem!
Ale co když se loď potopí? To zřejmě nikoho nenapadlo.
„Hranice 5-7 %, kalkulovaná pro nejdynamičtější strategii II. pilíře, je s ohledem na minulost odhadem naprosto realistickým,“ píše zpupně o výnosech z kalkulačky anonymní ministerský mudrc a snaží se kritiku utlouci čísly. “Například, bylo-li by portfolio navázáno na index DJ EURO STOXX, pak by za posledních 25 let dosáhlo přepočteného průměrného ročního růstu 4,8 %,“ uvádí, jako by nebylo nic jednoduššího, než tuto čáru protáhnout o dalších 25 let.

Podívejme se tedy na index Euro Stoxx 50, vlajkovou loď evropské ekonomiky, ocenění 50 nejpřednějších společností eurozóny bez Řecka (http://www.stoxx.com/indices/index_information.html?symbol=sx5E). Čára připomíná horské štíty a propasti, které nejsou ke zvládnutí ani na sjezdovkách těch nejmladších. Osudy těchto akcií se sledují se sevřeným dechem a můžeme si za nimi představit také osudy zaměstnanců, jak jsou vláčeni poryvy kapitálového trhu. Být nejlepší totiž v tomto kasinu nemusí až tak moc znamenat. Burzy nehodnotí výsledky, ale očekávání. Kdo byl dlouho dobrý, ale už nedokáže být o moc lepší, je špatný a kurz akcie je v troskách. Spekulanti na kapitálovém trhu si s tím poradí, ale není sebemenší důvod, proč by něco podobného museli prožívat i naši budoucí důchodci.
Držme se uvedeného indexu nejlepších evropských podniků a pro zajímavost zkusme zkrátit investiční horizont penzijního fondu z 25 let, o který se opírají výpočty penzijní kalkulačky MPSV, na období o něco kratší, řekněme na posledních 15 let. Pak by byl roční výnos u tohoto předního indexu prakticky nulový. A to bychom měli ještě pořádné štěstí. Kdybychom totiž do zmíněného Euro Stoxx 50 investovali později než před 15 lety, utrpíme jen ztrátu. Připomeňme, že k této ztrátě bychom pak museli přičíst ještě nemalé náklady na správu našeho penzijního fondu, inflaci a posilování koruny, které snižuje výnos zahraničních investic.
Murphyho zákony říkají, že ze všech možností vyjde vždycky ta nejhorší, ale život nebývá tak škodolibý. Přesto, kdyby zmíněná „méně konzervativní“ investiční strategie penzijního fondu sáhla po tomto zdánlivě bezpečném indexu na počátku roku 2000, kdy vystoupal po dvou letech strhujícího růstu na rekordních 5 464 bodů, mohla by se klidně nazývat „žebrácká hůl“. Během tří let se vypařily dvě třetiny úspor investorů, kteří ve špatnou chvíli umístili peníze na špatné místo. Mohli jen bezmocně přihlížet, jak index klesá na 2000 bodů, kde byl už v lednu roku 1997. A tam je po všech těch strhujících výkyvech i teď.

Zastavte ty blázny, hrne se do klaviatury počítače. Nápad s investicí z roku 2000 přitom není úplně vycucán z prstu, podle ministerstva financí měla být penzijní reforma už dávno, dávno spuštěna: Po dosavadním minimálně desetiletém odkládání důchodové reformy je její další odsouvání s notoricky známým argumentem, že „teď není ten správný čas,“ příliš drahý luxus.
ČSSD je rozhodně proti, aby se dělaly kapitálové pokusy na lidech uprostřed krize. Udělá vše pro to, aby tento neuvážený krok zastavila a vytvořil se čas na takové kroky, které skutečně zvýší bezpečnost důchodů i veřejných financí. Pokud se to nepodaří, slibuje škodlivá opatření omezit či zrušit, jakmile k tomu dostane od voličů mandát.
Neznamená to, že lidé by neměli nakupovat přímo třeba české státní dluhopisy – a je dobře, že už to začíná být možné. Nebo že by neměli investovat do akciových indexů nejlepších evropských společností. K tomu ostatně také nepotřebují žádné fondy, index je portfolio, za které není třeba nikomu hradit horentní správcovské poplatky.
Každý investor musí být samozřejmě ve střehu, kupovat levně a při strmém vzestupu ceny raději prodat. Třeba se mu to podaří. Když ne, ať má aspoň důchod. Normální, průběžný. Nikoliv na kalkulačce, ale na státním účtu, odkud ho nikdo nemůže ukrást ani odsát nepovedenou finanční spekulací.