Návrh státního rozpočtu je znovu nezodpovědně nereálný, což je pozoruhodná metoda vlády, která se urputně hlásí ke své rozpočtové odpovědnosti.


Proč je český státní rozpočet znovu nereálný? Proč vláda trvá na návrhu rozpočtu s nadsazenými příjmy, když odbory, analytici, finanční instituce, centrální banka a naposled i expertní týmy MMF rychle snižují vyhlídky hospodářského růstu pro nejbližší období? Představě ministerstva financí, že česká ekonomika posílí o 2,5 procenta, už nikdo nevěří. DPH vzroste, platy klesnou, ale spotřeba má podle navrhovaného rozpočtu vzrůst. Jak to má udělat? Proč se vláda bojí reality? Odpovědi jsou nasnadě.

Vláda potřebuje Potěmkinovu vesnici, aby vytvářela iluzi, že její vražedné škrty a asociální nájezdy na občany s nízkými a středními příjmy dělají ekonomice dobře. Skutečný stav ať zakryje jásavý obraz, který je pro tu chvilku z protější strany podepřený prknem.
V koalici nejspíš převážil názor, že realita může počkat. Čas pro odsávání desítek a stovek miliard se krátí, veřejnost dává najevo, že toho má dost. Ekologická velká rána, církevní majetek, stíhačky, Temelín, uhlíkové kredity zadarmo, předražené státní zakázky, arbitráže. Další Kalouskova mystifikace Jediné, na co se lze v tomto navrhovaném státním rozpočtu spolehnout, je smutný fakt, že schodek nepůjde pod 105 miliard. Ministr financí Miroslav Kalousek sice slíbil, že schodek tuto cifru naopak nepřekročí, ale berme to jako mystifikaci. Fakticky slíbil jen to, že to slíbí, a tento slib splnil. A začíná naznačovat, co tím myslel doopravdy. Až se přiblíží okamžik, kdy potřeby ještě budou, ale peníze už nikoliv, vezme tužku znovu a začne škrtat potřeby. Udeří s dalšími úspornými balíčky.
Jenže i tady musí říci onu slavnou větu profesora Zelí: Nechci slevu zadarmo. K mohutné porci státního dluhu, který lze pokrýt cennými papíry, tak přidá i vnitřní dluh v podobě nenaplněných potřeb, které se zcela jistě ozvou o to hlasitěji v budoucnosti. Také tento dluh si žádá úhradu. Buď ji budeme brát vážně a musíme ji do schodku započítat, nebo i tento vnitřní dluh sáhne po exekuci a připraví nás o kus konkurenceschopnosti. Čím chce konkurovat republika, kterou se trmácíte po vytlučených silnicích? Jakou šanci má země rušených škol a zdravotnických zařízení, policistů bez práce, demoralizovaných úřadů, které nezvládají svoji agendu a nechávají volnou ruku korupci? Země opuštěných regionů, kde si chudí lidé vybíjejí svoji bezmocnost tím, že se perou sami mezi sebou?

Šetřit nemohou všichni. Jsme jediná, nepříliš zadlužená evropská země, které pokračuje v rozpočtové restrikci – a vrší přitom další dluhy. Zdravý rozum říká, že peníze si mohu půjčovat jen tehdy, pokud s jejich použitím vydělám víc, než kolik mě to stálo. Tříprocentní schodek nemůže vadit, pokud ekonomika roste o šest procent a bez schodku by nerostla. Jenže pravice se chystá do roku 2014 zdvojnásobit státní dluh a vůbec není jasné, co za to.
Rozpočtové schodky posledních let měly usnadnit využití evropských fondů – ale dosavadní bilance ve využívání evropských peněz je tristní. Vláda je prostě nedokáže racionálně čerpat. Značná část toho, co bylo v posledních letech využito, je v Bruselu považována za nepřijatelné tunely, takže řada evropských programů už byla pozastavena. V návrhu státního rozpočtu na rok 2012 je předpoklad, že získáme 105 miliard korun z evropských fondů a dalších zdrojů. To se tedy může stát dalším zbožným přáním.
Nebo je za tím – jak jako první ukázaly analýzy ČMKOS – spíše něco bezbožného? Bude propad státního rozpočtu a nemožnost profinancovat veřejné služby očekávanou radostnou událostí, která má každému ukázat, na co všechno stát nemá? A co je třeba privatizovat? Samozřejmě do rukou kamarádům. A v dominantním postavení na trhu.
Cesta do otroctví se jmenuje práce rakouského ekonoma Fridricha von Hayeka, která byla českou pravicí považována za kormidlo do bouřlivých vod transformace. Proti jedné utopii, direktivní, centralizované ekonomice minulého režimu, postavila utopii svobodného a dokonalého trhu. Zdá se však, že hodně čtenářů nešlo až tak do hloubky a zaujal je jen ten titul.

V minulých dnech se ve finančním tisku psalo o osmi doporučeních pro krizi, která sepsal profesor Nouriel Roubini. Tento dr. Doom, jak se mu říká podle oblíbené novinářské nadsázky, specialista na pohromy soudného dne, jeden z mála, který předpověděl současnou finanční krizi, mluví o rizicích otevřeně. Říká to, co zaznívá i jinde, že šetřit nemohou všichni, kdo mohou, ať kupují a pomáhají. Považuje za možný odchod Řecka z eurozóny, aby se zachránilo silnou devalvací. Říká, že to tvrdě postihne evropské banky, které pak budou potřebovat pomoci – a ochromené úvěry musí rozdýchat státní garance malým a středním podnikům.

To největší riziko si nechal na konec: chybné hospodářské politiky za světové krize z 30. let vedly k obchodním a měnovým válkám, vlně bankrotů, deflaci, nerozumnému dělení bohatství a chudoby a také k nestabilitě sociální i politické, vzniku autoritářských režimů a nakonec i světové válce.
Chyby jsou drahé. Šluknovska se mohou šířit. Pokud nezměníme dosavadní vládní politiku.

Zdroj: Lidové noviny