Výzva Václava Klause, aby se církve aktivně postavily proti „falši“ sociálního státu, je jedním slovem nerozumná. Je to horší a ničivější nápad, než když prezident republiky zachraňoval současnou koaliční vládu, podporoval Víta Bártu nebo když oslavoval společenský přínos jistého pana Bátory. Prezident republiky kopl do základů současné evropské civilizace. Udělal to jen proto, aby na sebe upozornil? To jistě ne.

Václavu Klausovi nelze upřít, že je znalcem falše. Nikdy by se v politice nedopracoval tam, kde je, kdyby nevěděl, co dělá. Když ale takto dramaticky vyzývá církev, aby se postavila proti „falši“ sociálního státu, zdá se, že je s jeho politickou virtuozitou, šarmem ale i (v době prezidentské volby proklamovanou) nadstranickostí opravdu konec.
Pochopitelně a oprávněně se na prezidenta Václava Klause snesla kritika za to, že chce zušlechťovat nezaměstnané a chudé k vrcholům skromnosti, ale nikdy se vlastně nepostavil proti novodobým privatizačním zbohatlíkům, kteří tuto zemi z velké části rozkradli. A nyní ještě zvyšují své tempo. A těší se i na majetky, které mají být církvím převedeny na základě rozhodnutí současné vlády…
Odhlédněme však na chvíli od ryze domácího kontextu. Pro katolickou církev je sociální cítění centrálním tématem, jak ukazují texty, které byly nedávno vydány v českém překladu jako Kompendium sociální nauky církve (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008). Soustředění na téma, které V.Klausovi zní tak falešně, nevzniklo z nějakého náhodného podnětu. Ujala se ho ještě za života Jana Pavla II. instituce s příznačným označením Papežská rada pro spravedlnost a mír.
Zdůvodnění tohoto úkolu najdeme v dopise vatikánského státního sekretáře předsedovi této rady z roku 2004, kdy bylo sociální učení církve v této prakticky zkoncentrované podobě připraveno k vydání. Zdůrazňuje, že „sociální nauka církve má hodnotu také jako nástroj evangelizace“. Jinými slovy, křesťanská nauka bez sociální složky ztrácí smysl.
A aby nebylo pochyb, kam míří, píše zcela konkrétně: „Svět práce, zásadně modifikovaný moderními technologiemi, vykazuje mimořádné kvalitativní výkony, zároveň se v něm však projevují i neslýchané formy bídy, zneužívání, ba dokonce zotročování, k němuž dochází dokonce i uvnitř takových blahobytných společností. V různých oblastech planety pokračuje nárůst blahobytu, ale zároveň hrozivě narůstá počet nových chudých (…).“ Jednoznačné je konstatování, že „přednostní láska k chudým představuje pro církev jeden ze základních postojů, který předkládá všem lidem dobré vůle.“ (Kompendium, s. 11 – 12)
Tohle vše je tedy pouhá faleš, jak říká V.Klaus? A říká to vůbec vážně? Mluví prezident Klaus o falši proto, aby církve z pravicových pozic poučil, jak mají svou sociální roli plnit lépe? Chce je angažovat do služeb těch, kdo intenzivně pracují na likvidaci všeho, co ještě připomíná sociální stát? Podívejme se na klíčovou pasáž zmíněného Klausova projevu u příležitosti Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. V.Klaus nabídl tento pohled na to, co považuje za nejzákladnější současný společenský problém:
„Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.
Při setkáních s představiteli církví se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit.“
Václav Klaus tedy varuje před „nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí“. Škoda, že se tím také sám neřídil. Pro Klausovu éru bylo charakteristické srůstání politických a ekonomických struktur, privatizace státní moci. Výhody měli ti, kdo se přisáli k politické elitě, poskytli ji ekonomickou podporu. Nebylo to zadarmo, požadovali za to násobky svých politických výdajů, které si vynucovali prostřednictvím supervýhodných nákupů od státu, kuponové privatizace bez skutečných zákonných pravidel nebo předražených veřejných zakázek.
Václav Klaus to byl, kdo tomu v roli předsedy ODS a premiéra plně otevřel bránu. V mezinárodní ekonomické literatuře se to označuje jako „state capture“, stát v zajetí. Kolem státu v zajetí mocných soukromých zájmů hledejme ty, kdo si nárokují absolutní a – prostřednictvím ochočených státních institucí – z vnějšku zaručené štěstí.

Jak se jinak dalo zbohatnout v době vlády Václava Klause? Kdo rozvinul „bankovní socialismus“? Kdo přeměnil bankovní sektor v nástroj realizace tohoto společenského modelu, kdy jsou zvnějšku vybraným lidem poskytovány bez jakéhokoliv proti plnění neomezené zdroje, jejichž výsledkem bylo na jedné straně osobní bohatství za hranicemi nesouměřitelnosti, jak poznamenává sociolog Jan Keller, a na druhé straně rozvrat českého průmyslu a bezhlavé kuponově-fondové rozprodávání produktivních kapacit české ekonomiky?
Proud štěstí, které tak bylo „z vnějšku zaručeno“, nás poznamenal na desetiletí dopředu. Jsou to strašlivé náklady záchrany vytunelovaných bank, které dolehly až na vlády sociální demokracie, a které stály u zrodu našeho novodobého státního dluhu. Za vlády V.Klause se hospodářský vývoj země propadal, přestože okolí si užívalo konjunktury. Česká ekonomika byla na celé desetiletí ostudně stržena pod úroveň hospodaření předchozího režimu a teprve roku 2000 se vrátila nad čáru ponoru! Tím zaplatila záruku štěstí nemnoha, a toto štěstí bylo zaručeno zvenčí za rozhodujícího přispění Václava Klause. Pokud dnes někdo z těchto lidí mluví o konzervatismu, neznamená to nic jiného, než přání, aby se tento stav pokud možno vrátil a vydržel co nejdéle.
Václav Klaus má svým specifickým způsobem pravdu, když říká, že faleš „nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet“. Blahobyt, o který se zasloužil, srazil i konkurenceschopnost země. Vyhrál ten, kdo postřehl, že nejprve je třeba podnik položit a vysát, aby se pak dal v privatizaci koupit za hubičku. Mezi předem poražené se zařadil ten, kdo se nejprve pokoušel vlastními silami podnik zachránit a povznést, protože úspěch tohoto úsilí zvýšil prodejní cenu a přilákal supy, kteří pak nasadili původně zmíněnou, nadějnější metodu. Talent, aktivita a pracovitost ve prospěch svěřeného podniku se tak za Klausovy vlády nejen přestala vyplácet, ale stala se přímo smrtící složkou podnikatelského koktejlu.

Ano, faleš nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.
Ale nechme teorie, všem je jasné, že o tu ve Staré Boleslavi nešlo. Prezident podle všeho jen pokračuje v hledání a oslovování tvrdého jádra sympatizantů, které by mu umožnilo a zaručilo další politickou budoucnost. Vidí úspěch Kalouskovy TOP 09, která přesně oslovila úzkou společenskou vrstvu, která se nechce pokud možno s nikým dělit o svá privilegia, majetky a privátní zisky. Tento projekt nebezpečně ohrožuje voličské zázemí ODS, kde má Václav Klaus stále silnou podporu. Ale prezident Klaus by si větší vliv přece dokázal získat i mezi Kalouskovci. Stačí, když opustí poslední zbytky předstírání, že je prezidentem všech občanů, a přiostří rétoriku proti sociálnímu státu. A možná se k tomuto mocenskému záměru dají použít i církve, nebo alespoň někteří jejich představitelé. V boji proti všemu modernímu, tedy často i ekologickému. Ve skepsi vůči pokroku, tedy i vůči snaze překonat nebezpečné antagonismy národních států v podobě racionálního projektu evropské integrace. Nebo třeba v neochotě regulovat zdivočelé finanční trhy.
Je to vlastně i jakýsi pokus o myšlenkový návrat na přelom 19. a 20. století, kdy konzervativní části katolické církve a jejího kléru přímo a aktivně vystupovaly proti snahám o moderní sociální reformy společnosti, včetně těch demokratických a nerevolučních, které představovala sociální demokracie. Tytéž konzervativní vrstvy v katolické církvi často zastávaly i filozofii jednoty katolického kultu a (rakousko uherského) trůnu. To vše ale přirozeně vedlo po první světové válce a vzniku Československé republiky k velkému oslabení vlivu katolické církve ( a její konzervativní tradice) na další osud našeho národa.
Slova prezidenta Václava Klause z 28. září jsou nepochybně výzvou pro sociální demokracii. Nestačí je jen slovně a prvoplánově odmítnout. Nejde o hesla, jde o budoucí podobu a charakter naší společnosti. A musíme respektovat potenciální silné spojence, které máme v té části církví, kde nezapomněli z čeho, jak a proč vznikli. A vidí příčiny sociálního rozpadu společnosti úplně jinde než Bátorova D.O.S.T. Nesmíme zapomenout na aktivní věřící, kteří velmi často patří k těm, jejichž životy a rodiny ničí a poškozují pravicové reformy. A kteří vidí církevní společenství a občanskou společnost jako něco, co pomáhá zlidšťovat dnešní poměry a překonávat odcizení světa, který staví na první místo jen peníze a ekonomickou moc. Křesťanské poselství z hloubi věků ( a také z hloubi naší národní tradice) připomíná úkol, který je věčný – po slabých nedupat, slabým pomáhat.