Kam se došplhá letošní státní dluh? A kam ten příští? V září jsme podle všeho překročili hranici půl druhého bilionu korun. Je děsivé, jakou to nabývá rychlost - přes jeden bilion se přešplhal teprve v lednu roku 2009. Před časem jsem vyjadřoval obavu, že pokud se pravicové vlády udrží u moci do konce běžného funkčního období, státní dluh během osmi let zdvojnásobí. Kdybychom započetli i spotřebované rozpočtové rezervy, které tu zůstaly po vládách sociální demokracie, máme ten dvojnásobek už teď.

Pravidelný výkaz o měsíčním pokladním plnění státního rozpočtu v září (schodek 105 miliard korun, nejhorší výsledek za posledních 10 let) potvrdil to, co je stále více zřejmé od začátku roku – rozpočet se sype. Ministr financí Miroslav Kalousek jej nemá pod kontrolou. Pokud bude chtít dodržet původní čísla, čekají nás další vlny škrtů, které však znamenají pouhé odkopnutí problému o něco dál do budoucnosti. Bude to stejně efektivní jako třeba úspory na polévkovém koření v hladomorně. Ministerstvo financí pod Kalouskovým vedením totiž úplně odtrhlo hospodaření státu od celkové ekonomiky a soustavně se zaměřuje tam, kde už nelze víc ždímat. Tím jenom zhoršuje hospodářské vyhlídky země.

Vláda P.Nečase neumí zvrátit nepříznivý trend zadlužování
Celkové dosažené příjmy rozpočtu jsou vytrvale hluboko pod předpokladem, a nejedná se o nějaký sezónní výkyv. Meziročně o půl procenta poklesly, přestože rozpočet je postaven na předpokladu opravdu prudkého růstu o 6,9 procenta. Znovu jsme tedy byli orientováni na čísla vycucaná z prstu. To je mimořádně poučné před projednáváním návrhu státního rozpočtu na rok 2012, kde opět vidíme, jak vláda zavírá oči před hospodářskou a rozpočtovou realitou. Nabízí se velice prostý závěr – vláda to neumí. Její ideologická zaslepenost, která žene veškeré náklady zadlužování jen na střední vrstvy a na ty dole, je spojena s neschopností dát zemi podněty, pravidla a vedení, které by zvrátily nepříznivý trend. Vliv krize se tak naopak zesiluje.
Z vývoje rozpočtového schodku jímá hrůza, jen během září narostl o 18 miliard na 105 miliard korun. To je něco, co jsme tu deset let neviděli, ale tenkrát se přece Českem prohnala bankovní krize. Jestliže to má příští rok zachraňovat drastické zvyšování dolní sazby DPH, je to jako když tonoucímu podáme cihlu. Výběr DPH už teď zaznamenal o 1,1 procento horší výsledek než v loňském roce, a to se loni zvyšovala sazba jen o jediné procento. Reálné mzdy stagnují, stagnuje i nezaměstnanost, domácnosti se stále více zadlužují. A v takové situaci chce vláda zvýšením DPH získat zdaněním spotřeby dodatečných 20 miliard korun. Jaké spotřeby? Poučný je také příklad kamionů, které zásadně tankují před vjezdem na české území, protože máme podstatně vyšší spotřební daň než sousední země.

Nejvyšší deficit za deset let!
Pro ilustraci rostoucích „úspěchů“ ministra Kalouska: čím více se vzdalujeme od krizového roku 2009, tím více roste zářijový schodek veřejných rozpočtů. V roce 2009 to ještě bylo mínus 87 miliard korun, v roce 2010 už mínus 99 miliard a letos dokonce 105 miliard korun. Mimochodem, rozpočty připravené ČSSD v letech 2005-2007 vždy vykázaly na konci září rozpočtový přebytek.
Vláda se netopí jen v nepromyšlených sazbách nepřímých daní, ale i v tom, na co je tak hrdá, ve svých zmatených reformních opatřeních. Dosáhla tak nevídaného výsledku ve výběru daně z příjmů OSVČ, tedy fyzických osob, kterým nejsou peníze strhávány z platu, ale mají platit daně na základě daňového přiznání. Po devíti měsících se na tomto účtu nashromáždila částka, kterou lze s úspěchem zaokrouhlit na nulu. Výběr této daně se státu úplně rozpadl pod rukama. Některé finanční úřady dokonce na daňovém bonusu posílají OSVČ víc, než tyto odvedou na daních. Připomeňme si, že reformní zákoník práce obsahuje další silné podněty pro rozšíření švarcsystému, umělé vytváření podnikatelů ze zaměstnanců, kterým tak zaměstnavatel upře příspěvek na zdravotní a penzijní pojištění.
Možnost neplatit daně z příjmů, která se v posledních letech pro OSVČ otevřela, umožňuje těmto lidem přežít, ale jen na úkor dluhu na sociálním a zdravotním účtu a na úkor daňových příjmů, se kterými státní rozpočet počítal. Je to nástroj nejhoršího populismu. A je to taky nástroj daňové demoralizace, představy, že daně se platit prostě nemusí. Právě to ale také bylo u kořenů řecké krize. Schodky lze totiž vršit nejen výdaji, ale také snižováním daňových příjmů.

Vládní koalice a ministr Kalousek škodí naší zemi
To, co tady vidíme, je festival zadlužování. Vládě se možná zdá, že se tak moc neděje. Úrokové sazby jsou nízké a všichni kolem jsou na tom hůř, jak údajně svědčí i diplom pro nejlepšího ministra financí východního bloku (kam se díky vládním reformám urychleně přesouváme). Bohatí lidé jsou ochotní, ovšem z toho, co ušetřili na rovné dani, kupovat státní dluhopisy. Projevili zájem dokonce v částce nad deset miliard korun, a to je dobře, domácí nákupy nás chrání před útoky zahraničních spekulantů. Avšak deset miliard a půl druhého bilionu jsou poněkud odlišná čísla. Je čas zatáhnout za záchrannou brzdu. Vládní koalice i s ministrem financí Kalouskem by si měla ujasnit, co je třeba udělat, jestliže prokazatelně a opakovaně škodí zemi. Nabízí se jediné. Odejít.

Fakta na závěr:

Veřejný dluh ČR v roce 2006 0,9 bilionu Kč (29%HDP)
Veřejný dluh ČR v roce 2011 1,5 bilionu Kč (41% HDP)