Ministerstvo financí jásá, dluhopisy pro občany jdou na dračku. Jásot je o to vyšší, oč je důležitější přebít a přehlušit katastrofální čísla o vývoji státního rozpočtu v letošním roce (nejhorší zářijový výsledek za posledních 10 let). Chci ale poukázat na důležitý fakt, o kterém se nemluví ani nepíše: Prodej státních dluhopisů přímo občanům je možná výhodný pro státní kasu a určitě výhodný pro nejbohatší vrstvu občanů. Ostatní na to – jako obvykle – doplácejí.

Ministerstvo financí začalo s prodejem státních dluhopisů takříkajíc maloobchodním způsobem a zájem byl tak velký, že se možná celý program urychlí. První emise o objemu deseti miliard korun byla během dvou dnů prakticky vyprodána, takže se okamžitě začalo uvažovat o navýšení.
Lákalo i to, že státní dluhopisy jsou nezdaněné, respektive zdaněné jsou, ale daň se zaokrouhluje na nulu. Je to proto, že nominální hodnota dluhopisu je jedna koruna, výnos je haléřový a daň se platí v celých korunách po zaokrouhlení dolů. Daň se zaokrouhlí na nulu, i když si těch korunových dluhopisů nakoupíte několik milionů a máte je elektronicky zaknihováno na své jméno, protože jinak se koupit nedají. Dluhopisy skutečně jako první nakupovali hotovostní milionáři. V pondělí byla průměrná hodnota objednávky téměř dva miliony korun, protože dluhopisy za 5 miliard korun upsaly 3 tisíce zájemců. Průměrná výše objednávky v ČSOB prý byla během prvního dne prodeje dokonce 6,6 milionu korun.
Je pozoruhodné, že ministerstvu financí stále častěji nevadí, když některá daň úplně zmizí. Vedle nezdaněných státních dluhopisů je tu také návrh odstranit daň z dividend, tedy z rozděleného zisku akciových společností. Pomalu mizí také záměr danit alespoň kapitálový výnos prodejů akci, kde je to dnes po půl roce od nákupu taky zadarmo.

Ale to jsou drobné. Největší daňové úlevy pro bohaté přišly už s Topolánkovou rovnou daní, která od 1.1.2008 zrušila daňovou progresi. Ukázalo se, že jde o trend, který používá široký soubor nástrojů pro převod bohatství do nejvyšší příjmové skupiny na náklady všech ostatních. Jak upozornila analýza ČMKOS už v lednu roku 2009, česká vláda se vydala přesně opačnou cestou, než byla protikrizová opatření přijímaná v zahraničí. Začala také redukovat sociální transfery a výrazně omezila platový růst v rozpočtové sféře. Na středně a nízkopříjmové skupiny se začalo přenášet daňové břemeno také prostřednictvím zvyšování DPH a dalších nepřímých daní. A na to se nabalily další náklady jako růst nájemného, zdravotnické poplatky, zdražování energií a dalších cen. Vyšší životní náklady jsou přitom provázeny zhoršováním a rušením veřejných služeb.

Rozvírání nůžek sociální spravedlnosti můžeme sledovat na extrémech. Statistika osob pod hranicí bídy se loni začala zvedat z hodnoty kolem 4 procent, kterou měla před pěti lety (nejméně v OECD), na dvojnásobek. Těch, kdo jsou nepatrně nad touto hranicí, je však tolik, že míra chudoby může v krátkém období znovu zdvojnásobit. Oproti tomu můžeme sledovat na statistice rodinných účtů ČSÚ vývoj nejbohatší části společnosti, horních deset procent, čili decil domácností s nejvyššími přepočtenými příjmy na osobu. Tyto příjmy se zvedly od roku 2007 – v období vnímaném ostatními jako krize – o 17 procent. A protože jsme ve stejné době prožívali deflační vývoj v mnoha oblastech hospodářství (například klesaly ceny bytů i v době, kdy nepochopitelně zdražovala činže), těm nejbohatším se uvolňovalo stále více peněz k investicím. Pravice tvrdila, že rovná daň povede k tomu, že nejbohatší sice zaplatí do státního rozpočtu méně, ale za ušetřené prostředky rozhýbou ekonomiku, povzbudí podnikání a vytvoří nová pracovní místa. K tomu evidentně nedošlo, žádná čísla z vývoje naší reálné ekonomiky po roce 2008 to nepotvrzují.

A tak se zdá, že skupina nejbohatších, která od roku 2008 tolik ušetřila na rovné dani a zastropování odvodů na zdravotní a sociální pojištění, nyní dostává příležitost dostat od státu zpět i to málo, co zaplatili na daních, formou nezdaněného a slušně úročeného státního dluhopisu. Vzhledem k průměrné výši objednávek je zřejmé, že do nových dluhopisů investují nejvyšší příjmové kategorie. Ani příslušníci středních vrstev, natož lidé z nízkopříjmových skupin, nemají na účtech v hotovosti takové peníze, za které se v minulých dnech dluhopisy objednávali. Mají něco jiného, stagnující reálné platy, hypotéky a spotřebitelské úvěry. Ty se na státní dluhopisy tak snadno přeměnit nedají.

Tento mechanismus byl poprvé popsán v Manifestu zdrcených ekonomů, který vydali francouzští odpůrci neoliberalismu v půli roku 2010 (česky je na internetovém portálu ČMKOS): „To by mohlo být nazýváno „jackpot efektem": bohatí si za peníze ušetřené díky jejich nižšímu zdanění mohli nakupovat dobře úročené a bezpečné státní cenné papíry, které státy byly nuceny emitovat, aby mohly profinancovat deficity veřejných financí – vyvolané daňovými škrty... Dluhová služba nyní ve Francii představuje 40 miliard eur ročně, tedy téměř tolik, jako činí příjmy na dani z příjmu.“
V Česku letos činí dluhová služba necelých 80 miliard korun, čili zlomek daně z příjmů. Dluhy však rostou, zatímco výnos daní vázne. A dluhopis je nezdaněn. Francouzská zkušenost tak stojí za pozornost. Stále dokola od roku 2007 platí: opět vydělají jen někteří.