Chce to hodně času, ale stojí to za to. Tlusté paměti dlouholetého britského premiéra a labouristického vůdce Tonyho Blaira, které právě vyšly v nakladatelství Práh v českém překladu Tomáše Jeníka, nabízejí podle mého názoru jedinečnou příležitost k nahlédnutí do spřátelené politické kuchyně. Zejména v začátečních pasážích jde přímo manuál pro opoziční politickou stranu, která se vrací k moci. Knihu jsem ještě celou nedočetl:), ale neodpustím si alespoň několik prvních poznámek.

Kde se vzal fenomenální úspěch Blairovy domácí politiky, když v roce 1997 dosáhl největšího volebního vítězství v dějinách Velké Británie? V zahraniční politice si vedl hůř, dost si to zkazil přílišným podléháním americkému prezidentu Georgi Bushovi a jeho doktríně preventivních válek. Důsledky Blair plně pocítil později, když jeho pokus o kandidaturu na prezidenta EU narazil na mrazivý nezájem v západoevropských metropolích. Nicméně New Labour, třetí cesta, se stala pojmem. Čím lidi oslovil? A co z toho chceme?

Na začátku bylo to, co nechtěl. Hledal příčiny opakovaných volebních porážek z 80. let. „Přitahovali jsme vlastně jen dva typy lidí – ty, kdo labouristy tradičně podporovali, a ty, kdo k podpoře socialismu a sociální demokracie došli intelektuální cestou,“ popisuje vleklou neschopnost rozšířit voličské zázemí. První skupina se zmenšovala, a ti druzí, kteří většinou vzešli z univerzitního prostředí, se sice zajímali o blaho lidu, ale neměli žádnou ctižádost. „Dá se říct, že chtěli oslovovat pracující třídu, ne z ní udělat střední třídu – jenže průměrný dělník netoužil po ničem jiném, než aby on a jeho děti patřily ke střední třídě. Intelektuálské pojetí rovnosti nebezpečně sklouzávalo od rovnosti příležitostí k rovnosti příjmů.“

Slovní spojení „pracující třída“, které se primárně týkalo příjmu, druhu práce a ne vždy také volebního chování, tak bylo prostorem, kde se střetávaly dva odlišné proudy myšlení:
„Jeden proud ovládali odboroví a straničtí aktivisté. Zastávali mnohé z levicových názorů intelektuálního křídla, ale v ekonomických otázkách měli sklon k ještě většímu extrémismu. Druhý proud ztělesňovali lidé, kteří se mnohem lépe orientovali v nepolitickém světě normálních lidí. Rozuměli ctižádosti a tleskali jí, místo aby jí pohrdali. Byli také nekompromisní v otázkách práva a pořádku. Věřili, že sociální podmínky je třeba změnit, ale nikdy je nepřijali jako omluvu za kriminální chování.“

Tony Blair se ujal vedení toho druhého proudu v LP a začal rozvíjet politiku pro lidi, kteří se chtějí mít líp. Uvítají pomoc, která je pozvedne, ale pak už jsou jinde, mají nové ambice. Nechtějí být spojováni s prostředím, ze kterého se jim podařilo vymanit.
Připomíná to nepolitickou politiku z časů Občanského fóra, která byla reakcí na pokrytectví stranických dogmat. Labouristické vedení bylo například vázáno tradičním programem znárodňování, který však v praktické politice nebralo a ani nemohlo brát vážně. Labour Party vybudovaná na principu seniority také uctívala víc zásluhy než tvořivost.

Reformy železné lady Margarety Thatcherové ji zastihly zcela bezmocnou a ve vleku událostí. Vzpoura mladých labouristů proto byla veřejností nadšeně přijata a nakonec vyústila v největší volební vítězství v britských dějinách, kterého labouristé dosáhli pod Blairovým vedením roku 1997. Nicméně toto vítězství přišlo pozdě a nové vládě nezbylo, než akceptovat řadu prvků destrukce sociálního státu, privatizace veřejných služeb a drsné deregulace, na které už si veřejnost zvykla. Dnes, se znalostí aktuální rozpočtové katastrofy a obrovské státní zadluženosti, by možná byla obezřetnější.

Zpětně je ovšem obezřetnost snadná. Týká se i dobových obav z přílišného důrazu na příjmovou rovnost, stejně jako dobové důvěry, že celý pokrok spočívá v nahození motoru individuálního úspěchu - a dál už záleží jenom na lidech samotných, aby pokračovali po trajektorii, která míří vzhůru.

Spoléhání na vlastní síly (pozitivní „americká“ vize) je samozřejmě důležitou složkou každé úspěšné životní strategie, ale není to strategie celá. Nesmí se změnit ve strategii krátkozrakého spoléhání na to, že žádná z překážek, které se na obzoru vynoří, nebude větší než já. Je to stejné jako čekat, že hrací kostka vždycky padne šestkou navrch. Když se osamělý hráč dostane do mlýnice nečekaných proměn a nemůže se opřít o solidaritu a schopnost organizovaně vystoupit na obranu svých zájmů, nestačí se divit, jak rychle může přijít o celou výhru i s tou hrací kostkou.

Sociologicky navíc platí, a píše o tom i Jan Keller ve Třech sociálních světech, že doba významného bobtnání střední vrstvy, která měla schopnost, i díky dřívější stabilitě sociálního státu, nasávat příslušníky nižších sociálních vrstev, je pryč. Dnes jsme ve vyspělých společnostech svědky opačného procesu. Střední vrstvy se štěpí, značná část z nich chudne (u nás třeba zaměstnanci veřejného sektoru) a hrozí jí, že o svůj sociální status „střední vrstvy“ přijde. Významně se pak zvětšuje rozdíl mezi příjmy a možnostmi chudnoucích středních vrstev na jedné straně, a rostoucím bohatstvím nejvyšších příjmových skupin na straně druhé. Jak uvádí Keller, tady už nejde o pouhé sociální rozdíly, tady jde o naprostou nesouměřitelnost příjmů a životního stylu. Ve světě, který se takto prudce mění, ztrácí Blairův sen o masové cestě vzhůru na reálnosti a tím i praktické přitažlivosti.

Zpětné ohlédnutí, co se s iluzí individuální příležitosti dělo, poskytuje i americký profesor Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho čísla ze Spojených států jsou nepochybně vyhrocenější než ta evropská, ale o to výmluvnější. V těchto dnech to zopakoval i v Praze na Fóru 2000, že reálný příjem střední americké domácnosti za posledních 30 let zůstal prakticky beze změn. Změnil se pouze podíl splátek dluhu, který vzrostl o pětinu, zhruba z 15 na více než 18 procent. Pracovní příjem relativně úspěšného představitele sociální skupiny zaměstnanců ve Spojených státech, bílého muže s plným pracovním úvazkem od roku 1978 stagnoval. K tomuto výsledku dojdeme, pokud odečteme inflaci a přepočítáváme historická data na dnešní hodnotu dolaru.

Nebyla to tedy strmá cesta vzhůru. Stále obtížnější bylo udržení dosaženého. Profesor Stiglitz přitom poukazuje na to, jak přibývá lidí, kteří přežívají příležitostnou, krátkodobou prací. Plný pracovní úvazek je pro ně nedostupný. Nicméně nějakou práci mají, takže statistiky nezaměstnanosti je nevidí, jinak by nabízely dvakrát vyšší číslo.

Iluze úspěchu jednotlivce je efektivní v jediné věci, dokáže společnost rozdrobit a v kombinaci s ideologií bezohledného kapitalismu také zbavit vzájemné důvěry. Lidé, kteří této iluzi propadli, se připravili o šanci efektivně hájit svůj spravedlivý podíl. Dlouhá desetiletí jen přihlíželi, jak ti nahoře dostávají víc a víc. Ve Spojených státech jedno procento těch nahoře už dostává plnou čtvrtinu amerických pracovních příjmů, varuje profesor Stiglitz. Kde jsou rovné příležitosti?

Četba pamětí Tonyho Blaira s pomocí zpětného zrcátka toho, co se od té doby ve světě událo, je vynikajícím pomocníkem, při posuzování programových nástrah, se kterými se musí vypořádat strana s aspirací na získání rozhodující většiny. V každém případě musí zvládnout hned první bod Blairova manuálu - oslovovat obyčejné lidi.

A ještě jedna pozvánka, která s knihou pamětí T. Blaira přímo souvisí:

„Kam se poděla Třetí cesta? Diskuse k českému vydání pamětí Tonyho Blaira“. Diskusi pořádá CESTA ve spolupráci s vydavatelem českého překladu Blairových pamětí nakladatelstvím Práh (česky Moje cesta, 2011; originál 2010).
Diskuse se bude konat dnes, tedy ve středu 12. října 2011, od 17.00 v prostorách New York University Prague v Richterově domě na Malém náměstí 11, 1. patro. Účast v panelu přislíbili novináři Adam Černý (Hospodářské noviny) a Alexandr Mitrofanov (Právo) a zástupci CESTY Vít Klepárník a Bohuslav Sobotka. Moderátorem diskuse bude Jiří Pehe.