Je jako ptačí, ale horší. Šíří se rychleji. Uplynulo pouhých pár dní od okamžiku, kdy slovenskou vládu skolila akutní sulikída, nemoc neviditelných, kteří na sebe upozorňují tím, že se rozeběhnou hlavou proti zdi. Po předsedovi Slovenské národní rady Richardu Sulíkovi, který tomuto onemocnění poskytl své jméno, když povalil vlastní vládu prázdným hlasováním proti eurovalu, hrozí nepěkný pohled na potlučeného nešťastníka i ve Strakově akademii.

Premiér Petr Nečas si o víkendu přestal lámat hlavu s tím, jestli euro padne nebo nepadne, a soustředil se na to, abychom je za nějakých pět, šest let, kdy už si možná na Nečase nikdo nevzpomene, dokázali odmítnout. Smete ve jménu národoveckého proudu v ODS příští euro, které už třeba nebude, v daleké budoucnosti, i kdyby měl kvůli tomu padnout už teď.
Euro kdesi za obzorem je jediný účel, pro který je Nečas ochoten tolerovat referendum. Všichni občané by nyní měli zaostřit zrak do dáli a oprostit se od lapálií jako jsou každodenní příděly stále větších korupčních skandálů, souboj klesajících příjmů a rostoucích životních nákladů, zrušení bezplatné zdravotní péče, zavedení školného, tupé i ostré škrty v rozpočtech, aby zbylo na další a další příděly stamilionů pijavicím soustředěným kolem IZIP, privatizace penzí, sociálních karet a jiným neméně potřebným…

Měli bychom se v duchu přenést do roku 2016 a dál, kdy by přicházelo v úvahu nějaké finále příprav, jejichž větší část jsme stejně povinni podniknout v rámci Paktu stability a růstu. Mozky prokrví mediální masáž postavená na principech národní hrdosti:
Komu se zdá, že se do toho žertování trochu nutím, má pravdu, ale je jen projevem zdvořilosti k premiérovi Nečasovi, že odpovídám na jednu legrácku legráckou druhou a neberu jeho nápad s referendem o přijetí eura jako prioritu číslo jedna zítřejšího dne.
Spíše než české euro někdy v budoucnosti bychom v tuto chvíli měli přijímat eura unijní, z evropských strukturálních fondů. To však vládě nejde, evropské financování se zadrhlo. Nečasův kabinet nemá důvěru EU, že peníze použije na vyrovnání rozdílů vůči nejvyspělejším evropským regionům, nikoliv na zvyšování rozdílů mezi několika českými rodinami a zbytkem společnosti. Zatím to tedy vypadá tak, že když to Praha v čerpání nezvládá, má se polepšit Brusel. Nebo na něj poštveme české obyvatelstvo.

Pravda je, že eurozóna teď má jiné starosti, než zvažovat reálnost české připravenosti na vstup ve střednědobém horizontu. Teď bychom si měli spíš ujasnit, zda naše exportní trhy nejsou na eurozóně příliš závislé. Praktická česká zahraniční politika přitom tuto závislost jen zvyšuje, protože rušíme ambasády v Latinské Americe, Africe a na dalších místech, místo abychom rozšiřovali záběr ekonomické diplomacie.
Paličská rétorika vůči euru nic nezmění na stávajícím vysokém měnovém riziku koruny vůči euru. Bylo by dobré, kdyby se Nečas vžil do kůže exportních podniků, které musí každoročně řešit stále stejný problém – jakou hodnotu koruny mají v příštím roce dosadit do svých cenových kalkulací.
Na stabilitě a fungování eurozóny závisí náš hospodářský růst, naše pracovní místa a tedy i rozpočtové příjmy a výsledek boje s deficitem. Český premiér promarnil možnost udělat jednou něco pozitivního pro Evropskou unii, a to zadarmo. Mohl udělat prohlášení, podporující eurozónu v těžké chvíli, případně EU jako celek. Stačilo prohlášení, že Česká republika vstoupí do eurozóny hned, jak to bude možné a bude na vstup připravena.
Tak se zachovalo Polsko prostřednictvím svého předsedy vlády Donalda Tuska. Poláci totiž vědí, že v EU se hraje hra na Černého Petra, který půjde z kola užší integrace ven, a že cílem hry není být Černým Petrem. Petr Nečas, pan president a většina ODS to nepochopili. Hrdě se hlásí k myšlence být Černým Petrem, s ideálním cílem pokud možno vůbec nebýt v EU. Předběhli tak konečně i britské konzervativce, kteří nedávno ODS zřejmě zradili už podruhé, když odmítli referendum o vystoupení Velké Británie z EU (první zrada spočívala v intenzivním boji vlády Davida Camerona proti globálnímu oteplování).

V národním zájmu České republiky je jednoznačně co největší vliv naší země v rámci EU. Nikde jinde než v Evropě ho totiž ve skutečnosti efektivně a seriózně uplatnit nemůžeme. Pokud zcela dobrovolně opustíme jádro evropské integrace (Nečasovy praktické kroky k tomu vedou už dnes, aniž by o tom proběhla jakákoliv vnitrostátní diskuse), připravujeme se tím o vliv na geopolitický prostor, ke kterému kulturně, ekonomicky, politicky i historicky jednoznačně patříme a odkud nás vytrhla jen dočasně železná opona a komunistický režim.
Politicky žonglovat s referendem ke vzdálenému euru (zcela účelově, v naději že snad přijetí eura zabrání), to je od Nečase skutečně vrchol pokrytectví. Dvacet let ODS okázale brání všem pokusům o zavedení obecného referenda, přestože s ním souhlasila v ústavě z roku 1992. A ponechám teď stranou fakt, že v jediném – speciálním, podle zvláštního zákona – referendu jsme vstup do eurozóny už schválili, spolu se vstupem do EU. Nečas referendum ve skutečnosti používá jen jako zástěrku k tomu, aby nemusel rovnou a nahlas říci, že ODS je proti přijetí eura a to i kdykoliv v budoucnu. Na to buď nemá premiér dostatek odvahy nebo možná i někde v hloubi duše tuší, jakou je odmítnutí eura „navždy“ ekonomickou a politickou hloupostí, ale bojí se to říci „své“ ODS.

ČSSD dnes znovu v Poslanecké sněmovně předložila do legislativního procesu návrh ústavního zákona o obecném referendu. Na postoji k přijetí tohoto zákona se ukáže, kdo to s možností občanů hlasovat v referendu o důležitých otázkách celostátního významu myslí vážně, a kdo naopak referendum vytahuje jen jako účelovou politickou kartu, když se mu to stranicky či vnitrostranicky hodí.