Ministr financí Miroslav Kalousek příliš nepřekvapil ohlášením další vlny škrtů, která má někdy na jaře ořezat už připravený ( ale Sněmovnou ještě neschválený) státní rozpočet o 20 miliard korun, a možná i o víc. Stejně tak nepřekvapuje, že mu chybí peníze už i letos. Tvrzení, že za to může krize, lze přijmout zejména v tom rozsahu, v jakém tuto krizi způsobily svými zásahy Topolánkova a Nečasova vláda a hlavně on sám.

Bylo by to k smíchu, kdyby nešlo o miliardy. Když v roce 2008 začaly v Americe padat největší světové investiční banky a škody den za dnem narůstaly o desítky miliard dolarů, jedině česká vláda zůstala klidná a slibovala, že snižování daní představuje tak silná anabolika pro hospodářský růst, že se jeho tempa přiblíží tomu, jaká vykazovala předchozí vláda levého středu. U nás krize nebude, budeme ostrůvkem stability, tvrdili občanům, které se snažili omámit v předvolební kampani ( schylovalo se tehdy ke krajským a senátním volbám). Nyní se karta obrátila a je třeba neúspěch ekonomické politiky na někoho shodit. Najednou je to západní krize, kdo může za to, že Kalouskovi jako obvykle nevycházejí čísla.

Premiér Nečas a ministr Kalousek před několika dny dramaticky věštili zlé časy s odkazem na Řecko. Jak by se ale projevila krize, která by k nám přicházela zvenčí? Postihla by nás buď jako pokles zahraniční poptávky nebo jako nákaza z finančních trhů, poklesem ratingu a růstem úrokových sazeb. Jenže českým exportním firmám se daří, jejich přírůstky dovozu byly dvouciferné a zakázky stále rostou, byť v posledním měsíci zpomalily. A český rating dokonce posílil, jak se nedávno pyšnila česká vláda. Úrokové sazby ČNB jsou blízko nule. Na obsluze státního dluhu letos ušetříme asi 15 miliard korun oproti původně rozpočtované částce – a jsou to vítané peníze na zalepení děr, které způsobila neschopnost ministerstva vybírat daně. Kde je tedy krize?

Kdo hledá českou krizi, musí hledat doma. Stačí se podívat do statistik, které vydává každý měsíc Český statistický úřad, abychom viděli, že v české ekonomice se rozevírají nůžky. Exportním firmám se daří, ale podniky závislé na domácím trhu čelí největšímu propadu, jaký jsme snad zažili. Stačí se podívat na pokles domácích zakázek průmyslových podniků a obejde vás hrůza. Vývoz aut je skvělý, německá matka Škody Auto, Volkswagen, útočí na první příčku světové automobilové produkce. Česká spořitelna ohlásila rekordní zisk. V minulých letech, které budou ve světových statistikách označeny jako krizové, dosahoval rekordních zisků také ČEZ a další energetické firmy, telekomunikační společnosti , další banky. To všechno jsou zahraniční společnosti, kterým se daří jejich podnikání v mezinárodním prostředí, a protože jim česká vláda vytrvale snižuje českou daňovou povinnost, mohou o to víc posílat svým akcionářům v zahraničí.

Jen domácí výrobci pro domácí poptávku jsou na tom zle, dokonce velmi zle. Kdo chce detailní popis, doporučuji výborný článek Petra Holuba, který byl minulý týden publikován na Aktuálně.cz. Ale je to vidět i bez čísel. Projeďte se venkovem a podívejte se, kde se ještě podařilo udržet hospodu, kadeřnictví, prodejnu – aspoň pojízdnou. Kolik lidí je bez práce, to se ze statistik nezaměstnanosti nedozvíte, protože z nich na úřadu práce vypadnou jedním švihem razítka, nezávisle na tom, jestli si něco najdou. Těžištěm Drábkových reforem je totiž hromadné vyřazování z evidencí všeho druhu, ne zajišťování nových pracovních míst či alternativ prosté existence.

Ano, doma je krize, protože politika snižování mezd, zvyšování neprodukt
ivních nákladů, jako jsou nejrůznější poplatky a cenový diktát monopolních dodavatelů síťových služeb, politika plošných rozpočtových škrtů, to všechno srazilo domácí poptávku. Nepotřebujeme ani Newtonův mozek, abychom porovnali fakta, která jsou k dispozici, a dospěli ke zjištění, že se zhoršilo hlavně to, na co měla přímý vliv česká vláda a její ideologický zápal. Snižování nákladů práce – někde až k nule, větší pružnost pracovního trhu – aby bylo možno lidi snáze vyhodit na ulici, zmenšování státu – tím, že privatizujeme jeho služby, abychom je pak mohli prudce zdražit. To všechno mělo katapultovat českou ekonomiku mezi světové tygry. Jenže ekonomice nedošlo, že ji tato hladovka léčí. Domácí kocour místo aby rostl do tygra, hubne a pelichá. Pomalu aby si hledal místo někde v houští, smířen doslova s nejhorším…

Slabina těch, kdo jsou zaslepeni ideologií, spočívá v tom, že nevidí realitu. Ani je vlastně nezajímá, dávno mají k dispozici odpověď na všechny otázky. Pal se ale nelze divit, když jejich jistý krok ( daňová a sociální politika od roku 2008) občas skončí v příkopě.
Jestli něco v této velké krizi opravdu zkrachovalo, byl to neoliberalismus. Zkrachoval, je nefunkční – a stojí to biliony dolarů a euro. Proč znovu zkoušet to, co nefunguje? Proč se znovu hnát do situací, kdy lidé živoří, jen aby se obrovské bohatství vyhodilo oknem? Krokům české vlády se proto dá porozumět jen tak, že se pokouší tento výsledek potvrdit v opakovaném experimentu. Chce s nasazením vlastní kůže – i té vaší, samozřejmě - dokázat, že myšlenky, o které se opírá, jsou prošlou veteší, která se opravdu jen prorezavěla do dnešních dnů z hloubi 80. či dokonce 70. let minulého století. Takříkajíc z časů Thacherové, Reagana a Brežněva. To vážně chceme?