Ministr financí Miroslav Kalousek si v těchto dnech pochvaluje, že se mu podařilo prodat další balík pětiletých státních dluhopisů, tentokrát s průměrným výnosem 3,52 procenta, když poptávka dvojnásobně převýšila nabídku. Bodejť by nepřevýšila, o takovém výnosu by si mohli investoři v sousedním Německu nebo Rakousku nechat jen zdát.

Zatímco Kalousek nabízel 4 procenta (výnos klesl až v aukci), německá vláda si půjčuje více než o procento levněji a na dvojnásobně dlouhé období, tedy na deset let. Předtím testovala dluhopisy s výnosem pod dvě procenta, ale to už se trh ošíval. Výnos lehce nad dvě procenta však pro úspěch německých střednědobých dluhopisů stačí. Naše státní dluhopisy tedy musí nabízet podstatně víc, přestože není tak dávno, kdy byly rozdíly mezi českým a německým výnosem nepatrné. Ostatně i česká inflace byla nižší než německá, a to byl český hospodářský růst násobně vyšší než u sousedů.
Na mezibankovním úvěrovém trhu najdeme ještě dnes na krátkém konci výnosové křivky, u půjčky na jeden týden, v Praze stejné sazby jako v Londýně. Jsou pod jedním procentem, zhruba na stejné úrovni jako je základní sazba ČNB. Avšak u delších sazeb už to neplatí, tam je hladina výrazně výše. A nejde jen o hladinu, jde také o tempo změn. Požadovaný výnos českých státních dluhopisů rychle roste. Ještě v srpnu se prodávaly s výnosem 2,9 procenta, skoro o čtvrtinu výhodněji.

Co se změnilo? Kalousek tvrdí, že ti druzí. Říká, že 3,52 procenta je „vzhledem k současné situaci na kapitálových trzích velmi dobrá cena“. Ve stejné situaci, prakticky ve stejný den, německý jednoletý dluhopis poprvé v historii spadl výnosem pár setin procenta pod nulu. Tam „současná situace“ znamenala, že polekaní investoři platí peníze za to, že mohou mít peníze uložené v bezpečném přístavu u německé vlády. Nevadí jim čerstvé předpovědi, že poslední čtvrtletí letošního roku skončí i německá ekonomika dvě desetiny procenta pod nulou a první čtvrtletí příštího roku také. Nevadí jim ani vyhlídka, že Německo ponese i nadále největší tíhu záchranných opatření v eurozóně. Věří německé vládě, že si s tím poradí.
Proč není Česká republika takový bezpečný přístav? V minulosti byla, až to způsobovalo problémy. Kdykoliv se přihnala taková investorská vlna, potřebovala nakoupit koruny, a to hnalo českou měnu do zbytečně vysokého kurzu. Z hlediska globálních trhů tu sice skončil jen drobek z mezinárodních finančních investic, ale patřili jsme k zemím, které umožňovaly rizika aspoň trochu diverzifikovat.
Dnes posílá česká vláda do světa spíše vlny neklidu a skepse. Jen se schválil státní rozpočet, už jej provází zpráva, že byl nerealisticky nafouklý a bude se na jaře z gruntu předělávat. Na vládu se valí jeden korupční skandál za druhým, včetně těch nejdražších, kolem evropských fondů, kde se budou peníze vracet. Země se trvale propadá v mezinárodních žebříčcích vnímání korupčního prostředí. Tupé plošné rozpočtové škrty pokračují a dluh přesto v poměru k HDP roste.

Vládě se navíc nedaří zorientovat v tom, co je v Evropě onou „současnou situací“, tedy v tom, co se děje v našem vnějším prostředí. Eurozóna narazila na rozpor mezi jednotnou měnou a nejednotnými rozpočtovými zdroji a začíná si uvědomovat nezbytnost fiskální unie a koordinace hospodářských politik. Český prezident však předem ohlašuje, že žádný „další Lisabon“ už nepodepíše. Kalousek nabízí kompromis - řečnit s Klausem proti, ale hlasovat s Německem „pro“. Samotná česká ekonomika zatím působí celkem důvěryhodně, jak ukazuje krátký konec výnosové křivky - ale jak vidíme, je to opravdu jen ten nejkratší koneček. Kdoví, jak dlouho je možné takový politický chaos a nedostatek jakékoliv rozvojové vize ustát.
Co lze tedy skutečně vyčíst z poslední aukce českých státních dluhopisů? Ukázala, že český střednědobý výhled je čtyřikrát riskantnější než současnost. Kalousek nabízel pro jistotu výnos, který je vyšší pětkrát. To je zajímavá lekce, byť drahá. Ukazuje, že větší problém je možná nakonec u nás než v okolí. To je dobrá zpráva. Jestli to vázne hlavně u nás, je to snáze řešitelné.