Prožíváme vzrušující týdny, kdy se zrychluje tep dějin. Jsou jistě přehnané novinové titulky, které křičí, že Evropská unie má před sebou jen pár hodin, pokud se nenajde účinné řešení pro eurozónu. Ve skutečnosti to, co se hledá, je obnova solidní důvěry, že takové řešení existuje. To není beznadějný úkol, protože víme, kde je chyba. Společná měna měla být průkopníkem další integrace Evropské unie. Měl to být průzkum bojem - národní politické reprezentace neměly před dvaceti lety odvahu toto téma tak otevřeně přednést, ale život se společnou měnou, různé drobné krize a zádrhele měly zřejmě vytvářet situace, které si nové instituce vynutí. Někdy v budoucnosti.

Prožíváme vzrušující týdny, kdy se zrychluje tep dějin. Jsou jistě přehnané novinové titulky, které křičí, že Evropská unie má před sebou jen pár hodin, pokud se nenajde účinné řešení pro eurozónu. Ve skutečnosti to, co se hledá, je obnova solidní důvěry, že takové řešení existuje. To není beznadějný úkol, protože víme, kde je chyba. Společná měna měla být průkopníkem další integrace Evropské unie. Měl to být průzkum bojem - národní politické reprezentace neměly před dvaceti lety odvahu toto téma tak otevřeně přednést, ale život se společnou měnou, různé drobné krize a zádrhele měly zřejmě vytvářet situace, které si nové instituce vynutí. Někdy v budoucnosti.

Budoucnost je tady a místo další integrace přinesla nové formy finanční a hospodářské krize. Plán nevyšel, protože bylo příliš dlouho „příliš“ dobře. Celkem to fungovalo i bez dalších institucí, jako je odpovídající evropský rozpočet, koordinace hospodářských politik či harmonizace daní. Nikdo je vlastně v tu chvíli naléhavě nepotřeboval. To se změnilo až v posledních dvou třech letech, kdy se budova kácí a spíše než pro stratéga je to úkol pro hasiče. O úspěchu rozhodne, zda v Evropě společně dokážeme správně stanovit priority, co teď, co ve střednědobém období a jak definovat perspektivu.

Kdybychom to však posuzovali jen podle chování české vládnoucí pravice, je situace naprosto bezvýchodná. Částečně proto, že vláda nemá žádný názor, a pokud jej má, není schopná jej veřejně obhájit. Premiér Petr Nečas v úterý znovu odmítl vysvětlit Poslanecké sněmovně, s čím odjíždí na vrcholnou schůzku do Bruselu. Není ochoten říci, jaký máme zájem na zachování eurozóny a čím k němu chceme přispět.

Uvolil se nás informovat jen o tom, že zrušil termín přistoupení ke společné měně – přestože přípravy země pokračují, jak jsme se zavázali při vstupu do EU. A taky že žádné euro bez referenda, pokud by tedy někdy v nejasném budoucnu mělo k takovému kroku dojít. Má tedy značné rozpětí demokratických hodnot – v parlamentu nic, na současné reformní experimenty, kdy šmahem likviduje sociální stát, taky občany nepotřebuje, ale někde v dáli, kde svým vnitřním zrakem tuší euro, tam by se samou demokracií přetrhnul. Teoreticky ovšem.

Ministru financí Miroslavu Kalouskovi je aspoň rozumět – nepřeje si, aby někdo kontroloval a korigoval jeho rozpočty. Ne, že by korekci nepotřebovaly, to se nepokouší ani naznačovat, ale smí si je korigovat pouze on sám. Zákon o státním rozpočtu na rok 2012, který má být příští týden přijat, bude korigován hned na jaře. Tuto novelu už fakticky slíbil. S druhou by mohl přijít v létě. Ta by mohla vydržet do švestek, než přijde Mikuláš (čekejme prý hlavně čerta). Nakonec nám o pár měsíců později nabídne zcela nová čísla při projednávání státního závěrečného účtu, ze kterých se i on sám s překvapením dozví, jak to dopadlo doopravdy. Totéž se v těchto dnech děje i s letošním státním rozpočtem. Schodek 2011 podle ministra Kalouska nebude 135, jak vláda slíbila, ale možná 140 či 150 miliard korun.

Prezident Václav Klaus zpestřil evropskou debatu prohlášením, že posledních 50 let jsme šli rychle, ale špatným směrem. Naznačil to při křtu své nové knihy Evropská integrace bez iluzí, když hovořil o potřebě „odbourání vývoje posledního půlstoletí“ a „zastavení likvidace evropských států přenášením jejich pravomocí do Bruselu“. Skoro se zdá, že lituje svého podpisu pod dokumenty, kterými Česká republika v devadesátých letech nejprve žádala o přistoupení k EU, a pak je i stvrzovala. Jeho současný pokus o záchranu Evropy má tedy spočívat v tom, že ji obrátí a vyrazí s ní zase zpátky, až někam k Evropskému společenství uhlí a oceli. Přátelsky a tolerantně vzato - zavání to nostalgií po století páry.

Viděno očima prezidenta republiky, příčinou současné krize eurozóny je údajně především integrace samotná.Světová ekonomika ( a její součást v Evropě) nepochybně prochází krizí. Za tuto krizi není odpovědná ani Evropská unie ani euro. Krize vznikla v USA a USA mají i větší zadlužení než EU. Nezodpovědnost bankéřů a politiků, absence funkční regulace nás dovedly do druhé etapy krize. Svět udělal stejnou chybu jako Václav Klaus v české transformaci. Tehdy také finanční sektor masově okrádal investory a následná záchrana českých bank má na svědomí téměř polovinu českého veřejného zadlužení.

Neoliberální ideologie, jejímž nejhorlivějším zastáncem je právě Václav Klaus, způsobila, že státům diktují svoji vůli finanční trhy, kterým patří veškeré zisky, zatímco případné ztráty se hradí z kapes daňových poplatníků. Právě tato ideologie vytvořila systém, kdy se musí za obrovských nákladů i naši občané – nikdo není imunní před krizí, kterou to způsobilo, zvlášť když to vlastní vláda svými opatřeními dorazí – uskromňovat až na hranice přežití, aby se zabránilo bezprostřednímu zhroucení systému.

Je typické, že největšími obtížemi v EU prošly státy s nižší úrovní zdanění, ať už jde o Irsko, baltské státy, Řecko či Španělsko. Neoliberální ideje, které prezident hájí, v praxi prostě nefungují. Tahounem Evropy zůstává Německo se skutečnou průmyslovou výrobou. Českou republiku stabilizují automobilky, jejichž investiční pobídky Václav Klaus a jeho ODS nesmyslně odmítali. Historicky nejvyšší hospodářský růst zaznamenala ČR po vstupu do EU. Vstupem do EU vzrostla i hodnota majetku Čechů. Díky vstupu do EU byla přijata většina norem, které ochraňují ekonomické zájmy občana. Díky evropským soudům existuje dovolání vůči případné zvůli domácích autorit.

Je ale možné, že evropští leadři teď nemají moc času na čtení Petra Nečase či prezidenta Klause, takže české pravicové nápady nejspíše zapadnou. Jakou agendu lze ale tušit v centru dění?

Rychlé řešení se týká mobilizace hotovosti v dlužnické krizi. Trvalejší má být vznik systémových nástrojů, které mají krizím předcházet, jako je přísnější dodržování pravidel fiskální disciplíny a větší koordinace hospodářských politik. Včetně harmonizace daní, většího společného rozpočtu, společných dluhopisů nebo třeba zdanění spekulativních finančních transakcí. Perspektivu může oslovit zásadnější vyjednávání o budoucnosti EU. Ale teď jde hlavně o záruky, aby bezprostřední záchranná opatření neznamenala další sypání peněz do bezedné černé díry.

Kdo má pomoc poskytnout? ECB se brání, aby nesla veškeré riziko sama. Objevují se návrhy, aby půjčovala prostřednictvím někoho. Tím někým by mohl být třeba evropský stabilizační fond EFSF, kdyby se proměnil v banku. Roste tlak na to, aby se do pomoci zapojily všechny státy EU, protože všichni( navzájem provázáni) mají zájem na obnovení konjunktury.

Nezávislý ekonomický institut IDEA, založený profesorem Janem Švejcarem podnikl orientační výpočty, jak by postihl českou ekonomiku případný rozpad eurozóny. Není o co stát, hospodářský pokles by byl více než srovnatelný s rokem 2009, ale nezaměstnanost by byla skokově vyšší, protože by byl ohrožen český exportní průmysl.

Občas se rozbouří akademické debaty, že euro je z principu neschůdné, protože eurozóna zkrátka není optimální měnovou zónou. Proč je tedy euro trvale silnější než dolar? Proč na tom eurozóna není hůře než USA i v celkovém zadlužení?

Nechci se pouštět do sporu s váženými ekonomy, ale mám pocit, že teorie, které vznikaly v 60. letech minulého století, budou muset zakomponovat poměry, kdy ekonomika závisí víc na pohybu myšlenek než lidí. Kdy boj všech proti všem (všude a vždycky jen konkurence) stále častěji nahrazuje sdílení a otevřená spolupráce. A že v tomto prostředí je pestrost kultur a jazyků (pestrost řešení) výhodou a uniformnost nevýhodou. To je klub, který jsme si už vybrali, nezkazme si to.

A na závěr ještě poznámka k tuzemské vládní nečinnosti: Aktivnější spolupráce poskytuje také větší míru svobody, protože budoucnost spoluutváříme. Spoléhání na pomoc nějakých hodně vzdálených spojenců, jako jsou Spojené státy, Čína, nebo dokonce snad Rusko, je naivní. Mají totiž své starosti. Což je ostatně dobře, protože by z toho mohlo vzniknout jen nové období závislosti.

Shrnuto a podtrženo:
Podíl evropských národních států na světové ekonomice a počtu obyvatel (a tedy i jejich politický význam) budou klesat. Jediný způsob, jak mohou evropské země na globálním trhu obhájit své zájmy (a časem i finanční trhy zregulovat) je spolupráce v rámci Evropské unie, společné měny a koordinované hospodářské politiky.

Společná hospodářská politika je pro udržení sociální stability a kvality života lidí v Evropě mnohem výhodnější a nadějnější, než pokusy čelit živelnému tlaku finančních trhů a ratingových agentur izolovaně na úrovni jednotlivých národních států. Členství v EU násobí náš vliv. Naše místo je v centru integrace, ne v izolaci. Ne na okraji Evropy.

Všechny další kroky v integraci Evropy nesmí trpět demokratickým deficitem. Potřebujeme skutečně silný evropský parlament. Užitečná by mohla být i přímá volba prezidenta EU, tak jak to navrhuje německá CDU.

Bylo by hloupé se vzdávat šance přijmout v budoucnosti euro. Už za pět, šest let to možná bude klíčová podmínka pro to, aby do naší země směřovaly vůbec nějaké zahraniční investice a aby domácí kapitál neinvestoval jen venku. Pracujme tedy na tom, abychom byli připraveni.