Ministerstvo financí v současné době bez velké mediální pozornosti ( snad s výjimkou HN, Ekonomu či Týdne) organizuje výběrové řízení na největší veřejnou zakázku celé dosavadní Topolánkovy vládní éry.

Hodnota této zakázky může přesáhnout 100 miliard korun ( cca 10% ročních výdajů státního rozpočtu). Jde o hromadné odstranění tzv. ekologických zátěží u dříve privatizovaných podniků. V souvislosti s touto obří zakázkou existuje několik vážných otazníků.

Jak celý problém vznikl?
Česká vláda začala během privatizace v 90. letech dvacátého století poskytovat státní záruky na odstranění ekologických škod, kterými byly firmy v době privatizace zatíženy. Šlo o unikátní řešení, nikde ve východní Evropě podobné garance vlády neposkytovaly a noví majitelé v okolních zemích musí škody odstraňovat na vlastní účet. Většina těchto garancí byla českou vládou poskytnuta do roku 1998.některé pak i později. Ekologické škody byly postupně odstraňovány prostřednictvím FNM a MF díky prostředkům získaným z privatizace. Každý rok se na tento účel vynakládalo řádově několik miliard korun ( např. v roce 2005 více než 6 mld. Kč, v letech 2006 a 2007 pokaždé více než 4 mld. Kč). Do současné doby byly odstraněny škody v rozsahu závazků za 45, 1 mld Kč u 99 nabyvatelů, zbývá vyřešit závazky za 169,5 miliardy u 310 nabyvatelů.

Ministerstvo financí stanovilo maximální cenu zakázky na hromadné odstranění všech zbývajících starých ekologických škod na cca 114 miliard korun s tím, že by k tomu mělo dojít do roku 2015.

V čem je háček?
Za prvé v ceně. Poskytnutá garance totiž nemusí odpovídat skutečným nákladům, které bude nutno na ekologické sanace vynaložit. V minulosti se už několikrát ukázalo, že skutečné náklady sanace dosáhly nakonec třeba jen 50 či 70 procent původně poskytnuté státní garance. Není zřejmé, kolik takových případů prodávaný balík garancí obsahuje. Stát není schopen v takto velkém množství skutečnou objektivní cenu zakázky stanovit. Spoléhá se pouze na nastavení ceny soutěží, ta je ale podmínkami omezena jen na několik velkých hráčů, kteří se mohou docela dobře (tajně) domluvit.

Ze 114 miliard maximální ceny tak hrubý zisk realizátora zakázky může činit i 20, 30 nebo 50 miliard korun! Bude to tak? Je to přiměřené? Nikdo na MF to dnes nemůže potvrdit ani vyvrátit. A to je chyba.

Za druhé je háček v termínu. Na zakázku se velmi, ale velmi spěchá. Když ministerstvo financí projekt obhajovalo, tvrdilo, že existuje závazný termín pro odstranění všech zátěží do konce roku 2015. Jinak že hrozí státu žaloby a arbitráže.

Nyní se ukazuje, že si tento termín pravděpodobně někdo vymyslel, aby získal podporu pro zvolené zrychlené a hromadné řešení. V HN z 9.3 letošního roku existenci termínu 2015 popřel jak mluvčí MF, tak ministerstva životního prostředí, které celý proces prostřednictvím České inspekce životního prostředí kontroluje. Termín není stanoven ani v dokumentech EU. Dříve ( před rokem 2007) se o něm také nikdy na úrovni příslušných úřadů nemluvilo. Jak je taková manipulace s termínem roku 2015 vůbec možná? Budí to podezření, že něco není v pořádku.

Hromadná zakázka a podivný spěch znemožní dostatečnou předběžnou i průběžnou kontrolu a sníží efektivitu celého řešení. Až na to za 5 let při své (následné!) kontrole přijde NKÚ, bude už pozdě. Peníze budou utraceny za něco, co si stát mohl možná objednat mnohem levněji.

Řešením by bylo tendr rozdělit na několik menších a jednotlivé balíky sanací předběžně nezávisle auditovat tak, aby si stát učinil přesnější představu o skutečně nutných nákladech na odstranění ekologických zátěží. Teprve pak by měla být stanovena maximální cena. A pokud jde o rychlost, nic nebrání upřednostnit soutěže na sanace, které mají z pohledu stavu životního prostředí skutečnou prioritu. Jenže to zřejmě Topolánkovým lidem nevyhovuje. Nebyl by to už tak fascinující tanec desítek miliard.

Vím, že je to na blog poněkud nezáživné téma (omlouvám se všem, kteří umřeli nudou dříve, než dočetli až sem), ale myslím, že jde opravdu o velké peníze daňových poplatníků.