Česko své školství nezodpovědně zanedbává. Dlouhodobě patříme k zemím se zcela nejnižším podílem výdajů na školství na HDP. Na školství věnujeme o třetinu méně, než je průměr více než třiceti ekonomicky nejvyspělejších zemí světa. Jistá navýšení posledních dvou let na věci zatím nic nemění. A příčinou i důsledkem je škudlení na platech učitelů. Jejich průměrné platy jsou v poměru k platům vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců dokonce v rámci zmíněných zemí nejnižší. Nedávná analýza České spořitelny třeba spočítala, že Česko škudlením na platech učitelů od roku 1994 let ušetřilo 500 miliard korun. Za pyšně vykazovaným nízkým zadlužením země je tak skryt obrovský vnitřní dluh vůči učitelské profesi a budoucnosti země. Během nedávných let ekonomické konjunktury se situace zlepšila, ale málo. Kroky k nápravě jsou rozpačité a výhled zůstává nejistý jak byl.

Škudlení na platech učitelů
Učitelská profese postrádá platovou atraktivitu a prestiž. Zájem o ní je nízký, mladí nadaní se do profese nehrnou, učitelský sbor nám stárne. A nejde jen o nedocenění práce učitelů, ale v sázce je i kvalita výuky a vzdělanost mladých a budoucích generací. Společnost si naštěstí problém již začíná uvědomovat. Politické strany před sněmovními volbami v roce 2017 v tomto ohledu sliby nešetřily. V praxi však priority většinové společnosti i vlád zůstávají jiné. Současná spotřeba a benefity dostávají přednost před investicemi do vzdělanosti a prosperity budoucí.

Řečí čísel
Poměr průměrných platů učitelů základních škol k průměrné mzdě po roce 2015 narostl z velmi nízké úrovně 109,1 % na 114.9 % v roce 2018. Avšak k dosažení úrovně 118,2 % roku 2006 ještě hodně chybí. Vůči průměrným platům celého veřejného sektoru se učitelské platy dokonce nadále propadají již od roku 2012. Jistě, vlády platy učitelů posledních pár let svižně zvyšovaly, ale stačilo to pouze na udržení vysokého tempa růstu platů ve zbytku veřejného sektoru.

K nízké atraktivitě učitelské profese přispívá i nízká platová zásluhovost. Platové rozdíly mezi začínajícími učiteli a učiteli s delší praxí patří ve vyspělém světě k nejnižším. A podíl odměn na celkovém platu je u našich učitelů extrémně nízký i na poměry českého veřejného sektoru. Přes proklamace potřeby zvyšovat podíl zásluhové částky platu tento v roce 2018 opět poklesl.

Z pohledů platové atraktivity učitelské profese třeba učitelské platy poměřovat vůči průměrným platům ostatních vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců. Jak již bylo zmíněno v úvodu, v tomto srovnání jsou platy našich učitelů suverénně nejnižší nejen v rámci EU, ale i mezi více než 30 zeměmi OECD. Zatímco u nás tento poměr v roce 2017 dosahoval 61 %, průměr zemí EU a OECD dosahoval 93 % resp. 91 %. A v příkladném Finsku nebo sousedním Německu byl dokonce 99 %. Jde o pozoruhodně smutné prvenství naší země, která se jinak pyšní tradici vzdělávání a víry ve vzdělanost. Pokud by měly relativní platy našich učitelů dosáhnout i pouhého průměru EU, musely by poskočit zhruba o 50 % z loňských 35 000 Kč na 53 000 Kč. Pro dosažení finských či německých poměrů by to muselo být dokonce téměř 57 000 Kč. Taková navýšení si dnes u nás dokáže představit málokdo.

Generační záležitost
Výzkumy prokazují, že k dlouhodobému ekonomickému růstu a zlepšování kvality života zemí přispívá právě kvalitní vzdělání obyvatelstva. Kvalitu vzdělávání pak určuje hlavně kvalita práce učitelů. Vše vyčíslujeme v nedávné studii IDEA. A ta se odvíjí nejen od kvality přípravy na učitelství, ale i od atraktivity profese. Ta totiž spoluurčuje, kdo se na profesi učitele připravuje, kdo do ní nastupuje, jak je kdo ochoten se profesně dále zlepšovat, a kdo naopak s učitelstvím záhy sekne. Nízké platy sice nejsou jedinou příčinou nízké atraktivity učitelství, ale jsou příčinou podstatnou.

Mezinárodní srovnání prokazují, že ambice to v životě dotáhnout na učitele, je mezi českými patnáctiletými v mezinárodním srovnání nízký. A ti co tu ambici mají, bohužel vykazují podprůměrné čtenářské a matematické schopnosti. Klesající zájem o pedagogické a učitelské obory na vysokých školách pozorujeme nepřímo. Tito uchazeči mají podprůměrné studijní předpoklady. Většina absolventů pedagogických škol a oborů potom do učitelské profese ani nenastupuje. A ti co to zkusí, příliš často záhy odchází za lepším, kariérním výhledem s potřebou materiálně zajistit rodinu. Dlužno dodat, že české vlády tyto fenomény systematicky nesledují. Možná podle hesla ‘co oči nevidí to srdce nebolí‘.

Důsledkem je rostoucí nedostatek učitelů, těch mladších a kvalitních především. Mnozí učitelé musí učit předměty mimo svou původní odbornost. Zoufalí ředitelé do škol zoufale lákají seniory v důchodu. A i zde musíme pracovat s kusými informacemi, protože se dosud nenašla vůle zřídit registr učitelů. Můžeme být nakonec rádi, že výsledky českých žáků po letech propadu do mezinárodního průměru stagnují.

Z výše uvedeného je zřejmé, že atraktivita učitelské profese se do kvality učitelského sboru promítá po celé generace. Jde o fenomén plíživý a běžným pohledům skrytý. Proto je naivní čekat, že problémy se skokovým navýšením platů okamžitě zmizí. To, co se dekády zanedbávalo se bude další dekády i napravovat. Změna k lepšímu nastane, až bude výhled atraktivnější učitelské profese dlouhodobější a hlavně věrohodnější. Ani sem jsme se ještě nedobrali. A bez kvalitních a motivovaných učitelů budeme jen snít naivní sny o zásadních změnách ve způsobech a obsahu vzdělávání pro 21. století.

Sliby chyby
Zvyšování učitelských platů v Česku dlouhodobě trpí nepřehledností, mnohoznačností, nesladěností s dlouhodobějším finančním plánováním státu a nízkou věrohodností slibů. Přísliby zvýšení platů se nepřehledně vztahují k nejrůznějším základnám. Někdy k průměrným platům v zemi, jindy k platům vysokoškolsky vzdělaných, někdy k platům současným, jindy k budoucím, někdy se hovoří o platech učitelů, jindy k o širší skupině pedagogických pracovníků. Někdy jde o platy v celém regionálním školství, jindy pouze o školy základní. Někdy jde o platy na konci roku, jindy o průměrný plat za celý rok. Někdy se hovoří o zvýšení platů tarifních, jindy platů celkových. Třeba nárůsty platových tarifů se do celkových platů promítají jen částečně, protože ředitelé škol musí kvůli tarifům snižovat odměny. Vlády většinou necítí potřebu sliby promítat do střednědobých rozpočtových výhledů, o těch dlouhodobějších nemluvě. A třeba přísliby posledních let nebraly dostatečně v potaz dynamické zvyšování platů v celé ekonomice. Navýšení učitelských platů se navíc liší formou.

Sliby pod drobnohledem
Kromě komunistů, ostatní významnější strany ve volebním programu pro poslední sněmovní volby na příslib výrazného navýšení platů učitelů pamatovaly. Se současnou realitou si srovnejme alespoň sliby stran současné vládní koalice. Slib ČSSD zněl: "Prosadíme čtyřleté navyšování rozpočtu školství tak, aby se platy učitelů dostaly nejméně na 130 % průměrné mzdy v České republice a významně se zvýšilo odměňování i dalších pracovníků ve školství." Hnutí ANO pak jako poslední, krátce před volbami, přišlo se slibem: "Investice do našich lidí je tou nejlepší investicí, co můžeme udělat. Je to investice do budoucnosti a budoucnost vytvářejí naše děti. Proto chci učitelům během čtyř let zvýšit mzdy na 150 procent jejich současné výše a povolání vrátit prestiž a úctu, jakou si zaslouží."

Všimněme si, že ty dva slibované procentní údaje jsou nesrovnatelné. Zatímco slib ČSSD vzal jako základ průměrnou mzdu v ekonomice na konci volebního období (rok 2021), slib ANO vzal jako základ průměrnou mzdy učitelů ve volebním roce 2017. Pro srovnání obou slibů se současnou realitou si je proto musíme převést na jednotné měřítko. Jestliže podle predikcí ministerstva financí dosáhne v roce 2021 průměrná mzda v ekonomice úrovně 38 100 Kč , odpovídá slib ČSSD pro rok 2021 průměrnému platu učitele 49 530 Kč (1,3 x 38 100). Slib ANO pro rok 2021 o 150 % průměrného učitelského platu v roce 2017 (31 578 Kč) , potom představuje 47 367 Kč (1,5 x 31 578). Sliby učitelského platu v roce 2021 obou stran vládní koalice se tedy liší o zhruba 2 000 Kč. Do programového prohlášení současné vlády z června 2018 se dostal méně ambiciózní slib ANO: "Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů a nepedagogů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 procent jejich výše pro rok 2017. Zlepšíme podporu učitelů tak, aby se mohli plně soustředit na výuku."



Dlužno dodat, že tento vládní slib nebyl v období nebývalé konjuktury a platů všeobecně zvlášť ambiciózní. I kdyby se totiž vládě nakonec podařilo slibu dostát, ztráta i na pouhý průměr zemí EU zůstane velká. Posledním navýšením učitelských platů v lednu 2019 vláda tímto směrem vykročila. Avšak s naplněním původního slibu se do roku 2021 se ještě hodně zapotí. Tempo zvyšování učitelských platů by totiž musela do sněmovních voleb zopakovat ještě dvakrát. Při napjatém výhledu státních rozpočtů to snadné nebude. Do toho přišel nedávno vyřčený slib ministrem školství: „Paní ministryně potvrdila, že počítá s nárůstem platů tak, abychom splnili slib a učitelé na konci roku 2021 brali průměrně 45 tisíc korun.“ Pozornému čtenáři jistě neušlo, že to je méně, než 47 367 Kč z programového prohlášení vlády.

Dodejme, že nejasné a průběžně zpochybňované přísliby, které v lepším případě sahají jen k horizontu jednoho volebního období, nemají potenciál atraktivitu učitelské profese zvýšit. Zatím proto ani nečekejme zvyšování kvality práce učitelů, ani změnu trendů ve výsledcích českých žáků.

Článek vyšel již dříve ve zkrácené podobě v Lidových novinách