Dobře jsem si minulý týden popovídal s redaktorem Petrem Kainem o tom, jaké problémy českého vysokého školství se za deset let od časů Bíle knihy terciárního vzdělávání podařilo vyřešit. Moc toho bohužel není. Zde je mnou redigované shrnutí rozhovoru i s obrázky.

Jak na tom české vysoké školství v současnosti vlastně je?
Posuzovat to můžeme buď z pohledu vědeckých výsledků, nebo kvality vzdělávání. To první se neposuzuje snadno, ale stále mnohem snadněji, než to druhé. V některých oborech jako například materiálové vědy a velká chemie jsme na tom velmi dobře, v základním psychologickém nebo pedagogickém výzkumu velmi špatně. Jako celek velmi záleží na tom, s jakou částí světa se chceme poměřovat. Ve srovnání s úrovní vědy zemí “staré evropské patnáctky” jsou naše vysoké školy stále hodně pozadu. Ale ve srovnání se zeměmi visegrádské čtyřky vycházíme celkem dobře. Vysoké školství těchto zemí s námi sdílí podobné problémy. Pokud jde o úroveň vzdělávání, jde takřka nezmapovanou oblast. Určitě zde není radno paušalizovat. [Aplikace IDEA pro srovnání vědeckého publikačního výkonu zemí OECD]

Co je tedy největším problémem českého vysokého školství?
V podstatě bych vám zde mohl přečíst to, co bylo před deseti lety napsáno ve SWOT analýze Bílé knihy terciárního vzdělávání [viz příloha dole]. Ta ukazovala, jakým směrem by se mělo české vysoké školství ubírat. Mezi největší problémy patřilo výrazné podfinancování, nízký podíl populace s vysokoškolským vzděláním, nízká míra úspěšně dokončovaného studia, nízká zainteresovanost vysokých škol na kvalitě vzdělání, velké nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání, paušální způsob financování, nedostatek kvalitních informací, nedostatečná diverzifikace typů vysokých škol, zastaralý způsob jmenování profesorů, pravidla vnitřního řízení podporující uzavřenost škol, nejasná pozice vyšších odborných škol. Bohužel se většina z těch problému za posledních deset let dále prohloubila.



A nezměnilo se také vnější prostředí?
Určitě změnilo a stále mění. Vysoké školství třeba dosud adekvátně nereagovalo na rostoucí potřebu celoživotní vzdělávání. V řadě oborů se dnes znalosti a praxe rychle mění a roste potřeba si vzdělání na vysoké škole průběžně doplňovat. Mnohým by se hodilo na vysoké škole absolvovat jeden dva standardně vyučované předměty. Jenže to školy většinou neumožňují, a systémem financování k tomu ani nejsou motivovány. Nabízí se jen okrajové kurzy celoživotního vzdělávání.

Zastavme se u vysokého podílu studií, která končí neúspěšně. U bakalářských studií jde o zhruba až o 60 % všech započatých studií. Jak je to možné?
Způsobuje to řada systémových nedostatků. Dostatečně se obsahově nerestrukturalizovaly bakalářské programy. Příliš mnoho jich zůstává přípravkou na studium magisterské. To znamená velkou náročnost hned na začátku studia, vysoký důraz na teorii, malý na praxi. Školy pak bědují nad nepřipraveností absolventů středních škol, ale mohou si za to samy. I proto tolik bakalářských studentů končí studia neúspěšně. Navíc stále nemáme všeobecný informační systém o studiu na vysokých školách. Tak aby se každý, kdo chce studovat třeba profesní bakalářské studium v oboru profesní ekonomie, mohl podívat, kde všude se to dá studovat, jaká je kde úspěšnost ve studiu, kdo tam učí, odkud jsou tamní studenti, jaký je podíl studentů zahraničních a tak dále. Stát sice potřebná data nákladně sbírá už dvacet let. Ta ale leží jako hnůj na hromadě a běžní lidé se k informacím dostávají obtížně. Uchazeči nemají při výběru oboru a školy dostatek kvalitních a relevantních informací a příliš často dělají špatná rozhodnutí. Ta až posléze často korigují předčasným ukončení studia.

Proč stát těch dlouhá léta sbíraných informací nevyužívá?
Zčásti hraje roli nepochopení významu informací v řízení expandovaném vysokoškolského systému. Také u mnohých aktérů panuje strach z toho, že informace něco nelichotivého odhalí. A ono by se určitě něco odhalilo. Když jsme mluvili o té katastrofické míře neukončenosti studia, tak na to celkem nedávno upozornil informační systém, který vznikl z iniciativy několika nadšenců. O potřebě vytvořit veřejný informační systém se hovoří více než deset let. Nestalo se nic. Přitom by solidní základ takového systému zvládla parta ajťáků naprogramovat za prodloužený víkend. A dat pro něj se za dvacet let nasbíralo více než dost.



Zmínil jste, že se nepovedlo restrukturalizovat obsah bakalářského studia, co tím máte na mysli?
Stále se nám nedostává profesně zaměřených bakalářských programů. Přípravy mladých praktiků, kteří by nahrazovali středoškolsky vzdělané, ale celoživotní praxí vybavené profesionály, které ve velkém začnou odcházet do důchodu. Příliš mnoho bakalářských programů je však stále koncipována jako přípravka na magisterské studium a nejsou spojeny s reálnou praxí. Absolventi takto pojatých bakalářských programů se na trhu práce neuplatní. Těžko se divit firmám, že o takové bakaláře nejeví valný zájem. Absolventům takových bakalářských programů pak nezbývá než pokračovat další roky na magistra. Výsledkem je, že Česko mezinárodně vykazuje velmi vysoký podíl magistrů na úkor bakalářů. Je to luxus, když uvážíme, že naše vysoké školství patří k nejpodfinancovanějším ve vyspělém světě.

Dalším problémem, který jste zmínil, jsou nerovné podmínky v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Jinak řečeno, rodinné zázemí naprosto zásadně předurčuje úroveň vzdělání dětí. Je to v Česku opravdu tak zlé?
Je. Čísla přesvědčivě ukazují Česko jako extrémní případ. Problém vzniká už v předškolním a základním vzdělávání. Systém děti od útlého věku příliš selektuje do škol s vrstevníky podobného sociálně-ekonomického rodinného zázemí. Záhy po narození jsou podle rodinného zázemí směrovány do různých vzdělávacích tunelů. Některé z nich končí záhy po základní škole. Jiné, pro děti sociálně-ekonomicky silných rodičů, vedou až na vysoké školy. Rodinné zázemí příliš předurčuje kvalitu školy. Vše potom korunuje předpotopní systém finanční podpory studia na vysoké škole. Ten zastarale spoléhá na rodiče a systém sociálních stipendií věc neřeší. Mnoho nadaných středoškoláků se sociálně-ekonomicky slabším zázemím nebo z rodin s více dětmi ani o vysoké škole neuvažuje. Země tak přichází o talenty.

Mají na tomto stavu svůj podíl i přijímací zkoušky na vysoké školy, které stále zohledňují hlavně faktické znalosti na úkor obecných studijních předpokladů? Protože tím se samozřejmě zvýhodňují děti ze sociálně-ekonomicky silnějším rodinným zázemím.
Na mnoha vysokých školách uchazeče testují ze znalostí, které by se na vysoké škole měli teprve učit. Ale už výběr střední školy příliš předurčuje, zda a na jakou vysokou žák půjde. To není dobře, protože většina patnáctiletých ještě nemá ucelenější představu o své budoucnosti. Volba v patnácti letech jim pak uzavírá alternativní možnosti volby v devatenácti. Je to špatně i proto, že poznání různých oborů a profesí se stále více propojuje. Středoškolské vzdělání by mělo absolventy vybavovat širším spektrem znalostí a univerzálnějších dovedností než v minulosti. Raná specializace je většinou na škodu.

Jak velkým nešvarem českých vysokých škol je takzvaný inbreeding, tedy skutečnost, že akademické instituce zaměstnávají především vlastní absolventy?
O inbreedingu se na většině fakult chodí jako kolem horké kaše, moc se o tom nemluví a statistiky se většinou drží pod pokličkou. Podle hesla, co oči nevidí to srdce nebolí. Situace se jistě liší obor od oboru, fakulta od fakulty. Tipuji, že ve srovnání se solidními evropskými kontinentálními univerzitami bude míra inbreedingu i na našich nejlepších univerzitách vyšší.


Co je příčinou a jaké to má dopady?
Hodně za to může uzavřený systém interního řízení škol. Akademici si mezi sebe neradi pouští rušivé elementy z venku a dávají přednost prověřeným, že budou držet takzvaně basu. Souvisí to i s penězi. Najímat solidní akademiky na mezinárodním trhu práce je dražší. Muselo by se na to ušetřit propouštěním z řad nevýkonných stávajících. To ale jako vedoucí uděláte těžko v situaci, kdy vaše vedoucí pozice závisí na jejich hlasech. Sžíravé důsledky inbreedingu jsou všeobecně známy. Přednášející učí podobným způsobem a podobný obsah, jaký je za mlada učili jejich starší kolegové. Inbreeding omezuje inspiraci novými přístupy ve vzdělávací a výzkumné praxi, snižuje počet vnějších kontaktů a podnětů.

Cítíte vůli, ať ze strany státu, nebo univerzit, s tím něco udělat?
Po pravdě moc ne. Stát potažmo ministerstvo a vlády od reforem na vysokých školách poslední roky dávaly ruce dost pryč. Stát školy do velké míry nechal, ať se na změnách nějak dohodnou samy mezi sebou. Školy se však s ohledem na jejich odlišné postavení a zájmy na změnách většinou na změnách nedohodnou. Výsledkem je pak status quo, který sledujeme.

Mluvil jste o podfinancovanosti českého vysokého školství. Jak by se jeho financování mělo změnit, aby bylo efektivnější?
Řešit podfinancování je vlastně nejjednodušší. "Stačilo" by přidat peníze z veřejných rozpočtů. Ale víme, že by se nejdříve muselo někde jinde začít šetřit. Politicky neprůchodné je získání peněz zavedením školného. A pak zbývá už jen efektivnější nakládání s penězi. To ale nelze dělat bez relevantních informací o kvalitě vědy a vzdělávání. Ale i v tomto ohledu si stále moc nevíme rady. Diskuse na zodpovědných místech se topí v nekonečných debatách ohledně toho, co jsou a nejsou správné ukazatele kvality a jak na jejich základě rozdělovat peníze. Diskuse a návrhy jsou mnohdy velmi absurdní. Výsledkem je, že role reálné kvality a potřeb v systému financování českého vysokého školství zůstává velmi malá. Za příklad si vezměme neslavně známý kafemlejnek.

Připomeňte jen, co vlastně onen kafemlejnek byl a proč byl špatným způsobem hodnocení vědeckých výstupů.
Před více než deseti lety u nás vrcholilo zklamání z opakovaně nefunkčních pokusů o hodnocení výzkumných organizací. Myšlení opanovala rádoby spásná idea, že hodnocení zařídí bodové tabulky a počítač. Že se nejrůznější vědecké výsledky podle tabulek obodují a za body se vysokým školám rozdají peníze. Nejen na výzkum, ale v nezanedbatelné míře i na vzdělávání. Výsledkem však bylo nežádoucí účelové chování. Podstatnější než kvalitní a užitečný výzkum začala být kvantita publikací a hledání mnohých děr v systému, mnohdy i za hranou podvodů. Přitom kafemlejnek o kvalitě výzkumu na vysokých školách a českých oborech vůči světu neprozradil vůbec nic. Po neblahé zkušenosti byl před pár lety zrušen. Protože nové hodnocení je stále v plenkách, školy se nadále financují podle toho, jak rozhodl kafemlejnek.

Proč vlády v Česku věnují školství tak malou pozornost, když je známo, že jeho kvalita má velký vliv na ekonomický rozvoj země?
Před pár dny jsem na ministerstvu financí prezentoval výsledky studie našeho institutu IDEA o dopadech kvality práce učitelů na dlouhodobý ekonomický růst. Potenciální výnosy jsou obrovské. Bohužel by se začaly viditelně projevovat až za zhruba třicet let. A zásadní dopad by přišel až za padesát až osmdesát let. A tak daleko do budoucnosti bohužel česká většinová společnost nehledí. Politickou reprezentaci pak k zodpovědnějšímu chování vůči školství nic netlačí. Neobviňujme tedy politiky. Problém je hlavně nedostatečná společenská poptávka.

V české společnosti se často ozývají hlasy, že společenské vědy jsou k ničemu a měli bychom sázet především na vědy technické. Co si o tom myslíte?
Tahle tvrzení vycházejí zčásti z toho, že české společenské vědy na tom opravdu nejsou moc dobře. V průměrné kvalitě za vyspělým světem výrazně zaostává a tím pádem je nízký i jejich společenský přínos. Jejich obrovský potenciál nedokážeme a ani nechceme vytěžovat. Peněz na ně dáváme málo a málo-komu jejich nízká kvalita nevadí. Jenže kvalita společenskovědních oborů, jak výzkumu, tak vzdělávání, je určující pro kvalitu fungování státu. Jde jak o potřebu kvalitně vzdělaných absolventů pro pozice ve státní správě a dalších institucích, tak o systematické využívání zjištění společenskovědních výzkumů v agendě správy věcí veřejných. Když se podíváte na mezinárodní žebříčky konkurenceschopnosti, Česko v nich nejvíce zaostává právě v kvalitě institucí a vládnutí.

Vidíte v tomhle ohledu světlo na konci tunelu? Máte v sobě víru, že pokud jde o správu věcí veřejných, bude u nás líp?
Dlouho mi bylo mi jasné, že pokrok bude pomalý. Ale věřil jsem, že krůček po krůčku budeme směrovat dopředu. Když se ale poslední roky dívám zpět, vidím tam až příliš mnoho kroků zpět.

Můžete být konkrétnější?
Vezměte si pro vlády závazný proces hodnocení dopadů regulace. Tedy pravidla, podle nichž mají vznikat zákony, vyhlášky a další regulace. Laicky bych to nazval pravidly dobrého vládnutí. Podle nich to má probíhat tak, že se začne pečlivou analýzou řešeného problému, po konzultacích s potenciálně dotčenými se navrhnou varianty řešení, ty se vyhodnotí, pokud to jde tak se pilotně vyzkouší, pak případně zavedou a jejich funkčnost zpětně ověří. Tento proces u nás fungoval mizerně už před deseti lety. Ale cítil jsem snahu ta pravidla dodržovat a systém zlepšovat. Poslední roky se na to však stále více rezignovalo. I zásadní zákony a vyhlášky příliš často vznikají na základě dojmů a nebo zájmů lobbystických skupin. Analýzy, fakta, ověřování a konzultace jdou příliš často stranou. A navíc to skoro nikomu nevadí. Tohle ze mě dnes dělá pesimistu.