Zhruba čtvrtrok školní výluky, tak to podivné období v časech covid-19 pro jednoduchost nazývejme, může představovat ztrátu až 500 miliard korun. Každý další den výluky nás potom stojí možná až dvě miliardy. To že ty ztráty nevidíme ještě neznamená, že nejsou a že k nim každý další den výluky nedochází.

Počítejte se mnou. Rok školní docházky zvyšuje budoucí hrubé výdělky průměrného školáka či studenta o 7,5 %. Tři měsíce školní výluky z toho dělají čtvrtinu. Průměrný hrubý plat v zemi dnes dělá 34 000 korun měsíčně. Výlukou bylo dotčeno zhruba 1 500 000 žáků a studentů [edit: zde bylo chybně uvedeno 150 000]. Ti budou v dospělosti pracovat a vydělávat zhruba 45 let, po které se bude současný výpadek vzdělávání do jejich výdělků negativně promítat.

Když to pronásobíme, vezmeme v potaz nižší hodnotu budoucích výdělků 3% roční diskontní sazbou a připočteme propady na budoucích výběrech pojistných odvodů zaměstnavatelů do veřejných rozpočtů, dostaneme ztrátu blízkou 500 miliardám Kč. Na jeden den výluky pak připadá ztráta zhruba 2 miliardy Kč. Podobný hrubý výpočet pro Spojené státy udělali známí ekonomové Harry Patrinos a George Psacharopoulos pro Brookings Institution s Světovou Banku [1|2]. Později osvětlím, že jde sice o poměrně pesimistický odhad, ale ve hře jde tak i tak o hodně.

Představte si 500 miliard
Půl bilionu korun je fakt hodně peněz. Málokdo si to dokáže představit. Proto nabízím několik srovnání. Odpovídá to zhruba ročním výdajům na důchody. Negativní dopad na budoucí výdělky dnešních školáků nás, co mají školu dávno za sebou, zajímají přinejmenším proto, že se z v budoucnu vybíraných daní a pojistných odvodů budou platit naše důchody a zdravotnictví. Roční výdaje na české školství dělají pouhou třetinu 500 miliard. Na vědu ročně dáváme ani ne desetinu. Loni plánovaný deficit státního rozpočtu na rok 2020, nad kterým kdekdo lámal ruce, měl dělat 40 miliard, tedy méně než zanedbatelnou desetinu. A v reakci na krizi si vláda rýsuje možnost historicky nevídaně vysokého deficitu až 300 miliard. I to je o něco více než polovina. Přesto ekonomické ztráty způsobené školní výlukou, zdá se, nikoho moc nepálí. Prostě zůstávají většině očí skryté. A to se navíc bavíme jen o sprostých penězích. Nepeněžní ztráty si k těm 500 miliardám připočtěte podle vlastního gusta. Další příklady výdajů najdete zde.

Kritizujte mě
Jistě, můj výpočet je extrémně zjednodušený a uznávám i provokativní. Navíc ho komplikuje skutečnost, že vzdálenou budoucnost nedokážeme předvídat. Ale jako u mnoha jiných věcí je to ten nejlepší výhled jaký si na základě současného poznání a zkušeností můžeme dovolit. Samozřejmě si někdo může říci po nás potopa a mávnout nad tím vším rukou. Navrhněte realističtější výpočet, ale zdůvodněte ho.

Diskutabilní je jistě můj předpoklad 7.5% výdělkového výnosu z dodatečného roku studia. Věřte, že o věrohodné odhady tohoto parametru usilují akademičtí ekonomové po celém světě již přes více než půl století. Jde o jeden z parametrů slavné mincerovské rovnice. Tu na základě teorie lidského kapitálu kdysi odvodil ekonom Jacob Mincer.

Model lidského kapitálu patří k nejstarším modelům moderní ekonomie, který přežil v pevném zdraví dodnes. V odborné literatuře dnes najdeme tisíce empirických odhadů mincerovy rovnice, včetně výnosového procenta. Stačí si do prohlížeče zadat Patrinos a Psacharopoulos, jména autorů světově známých meta-přehledů [1|2|3]. Autoři z celého světa používají nejrůznější metody, jednoduché i extrémně sofistikované. Panuje však solidní shoda na tom, že průměrný výnos jednoho dodatečného roku vzdělání se v ekonomicky vyspělých zemích pohybuje řádově mezi 3 až 10 %. Mnou uvažovaných 7,5 % tedy není nic vyjímečného. A i když pesimisticky uvážíme roční výnos pouze poloviční, bude dělat ztráta za jeden den školní výluky stále jednu velkou miliardu korun.

Historická odbočka
Jacob Mincer se narodil mezi světovými válkami v polském městě Tomaszów Lubelski, krátce studoval na brněnské technice, než rozkaz z nacisty ovládaného Berlína na podzim roku 1939 uzavřel české vysoké školy. Během světové války byl pak Jakob Mincer na území tehdejšího protektorátu i vězněn. Ke studiu se vrátil až po dlouhých deseti letech, tedy sakra dlouhé školní výluce. Ale to už nebylo na brněnské technice, ale šlo o studium ekonomie ve Spojených státech.

Klíčovým principem modelu lidského kapitálu je koncept nákladů ušlých příležitostí. Tedy neviditelné náklady toho, že jsme něco neudělali, že se něco nestalo. Ekonomové náklady ušlých příležitostí bedlivě sledují, zatímco pozornosti většiny ostatních často unikají. To, že některé věci na vlastní oči nevidíme ale ještě neznamená, že neexistují. I proto se lidé ekonomům mnohdy diví a dívají se na jejich způsob uvažování často nedůvěřivě. Podobně jako mnozí z vás, co teď čtete můj článek.

V modelu lidského kapitálu jde o ztrátu současných výdělků v důsledku studia. Kdo chodí do školy a opravdu se učí totiž už práci nestíhá. Tato dobrovolná neviditelná ztráta však zároveň představuje neviditelnou investici do vyšších výdělků vzdělávaného člověka v budoucnosti. To ale není případ současné školní výluky, protože ta je vynucená.

Co tě nezabije to tě posílí. Opravdu?
Mnou odhadované dvě miliardy ztráty denně lze právem kritizovat jak přehnané poukazem na to, že distanční výuka do jisté míry zafungovala, a že nová životní zkušenost ušlou školní docházku žákům částečně vynahradila. Ono to ale vypadá růžověji, když si děláte závěry na základě osobní empirické zkušenosti, vysokoškolsky vzdělaných kolegů, ekonomicky dobře zajištěných rodičů, jejichž děti chodí na pečlivě vybrané základní školy, na výběrová gymnázia a přední veřejné vysoké školy, děti, pro které by jejich rodiče udělali a mohou udělat první a poslední. Když však nahlédneme za hranice sociální bubliny čtenářů těchto novin, situace se už tak růžová není.

Něco naznačují dopady dávnějších školních výluk v zahraničí. Zkoumaly se tam hlavně dopady stávek učitelů a pracovníků ve školách a výluky způsobené počasím. Většina studií zjistila nezanedbatelně negativní dopady na vzdělávací výsledky žáků. A to navíc byly výluky mnohem kratší, kde lze čekat efekty menší. Leccos také naznačují naše současné poznatky o schopnosti českých škol využívat moderní digitální technologie. V nedávné studii IDEA autorů Korbela a Federičová k tomu tito na základě dostupných dat konstatují: „Z technického hlediska byla na rychlé přizpůsobení se potřebám výuky na dálku připravena jen menšina škol. Pouze 19 % základních škol disponovalo školním informačním systémem dostupným rodičům i žákům online, maximálně polovina využívala nějakou online platformu k výuce.“

A úzká hrdla navíc nebudou ani tak na straně hardware a software, který lze s trocho vůle koupit, připojit a nainstalovat, dokonce možná ani na straně digitálních dovedností žáků. Budou spíše na straně 'humanware', tedy na straně učitelů a rodičů. V případě učitelů se jako klíčová jeví jejich schopnost využívat moderní technologie a učit hodně jinak, než byli dosud zvyklí. Již zmínění autoři k tomuto zjistili, že „Z pohledu ICT dovedností učitelů jich byla na výuku na dálku připravena méně než polovina, což je pod průměrem zemí OECD. Zároveň necelá čtvrtina učitelů postrádá vzájemnou podporu mezi učiteli, a to zejména při zavádění nových myšlenek ve škole.“ Nejnověji se také hojně diskutuje o zjištěních České školní inspekce o off-line žácích.

A na straně rodičů šlo během výluky hodně o čas a nervy stát dětem většinu času za zády a navíc vědět, co po nich vlastně učitel na dálku chce. Zde je důvod k vážným obavám, že školní výluka dopadne mnohem negativněji na žáky se sociálně-ekonomicky slabším zázemím rodiny. Už tak i bez výluky byl a je přístup českých dětí z těchto rodin ke kvalitnímu vzdělávání u nás velkým problémem.

Hrozba ztráty motivuje
Bylo by však krátkozraké obrovskými náklady ušlých příležitostí školní výluky obhajovat co nejrychlejší a nejúplnější otevření škol nebo dokonce promořovací strategii. S tím by totiž bylo spojeno riziko jiných obrovských ztrát, ekonomických a na straně lidského zdraví a životů. Vědomí potenciálně obrovských nákladů by ale mělo vládu motivovat k adekvátně vysokým investicím, které umožní školy otevřít co nejdříve, co nejvíce ale s minimem rizik. Jde o implementaci efektivní a kapacitně robustní chytré karantény zajištěné rezervním zázemím vysoké testovací kapacity, efektivní testovací strategií s preventivním, intenzivním a dobře cíleným testováním. Podrobněji v nedávném doporučení autorského týmu "IDEA anti Covid-19".

Vláda by také měla pamatovat, že nelze vyloučit scénář druhé vlny epidemie a následnou nutnost obnovení školní výluky, třeba jen v lokálních případech měst, okresů či krajů. Existuje mnoho způsobů, jak se na tuto variantu připravovat již teď, než bude opět pozdě: technicky, logisticky, koordinačně, finančně, dovzděláváním učitelů a ředitelů, identifikací a podporou výrazněji znevýhodněných žáků.

A vláda by měla alespoň přechodně navýšit letošní finanční podporu školám. Jakási odměna za spoustu práce navíc, za dodatečnou přípravu na distanční vzdělávání, za spontánní sebe-dovzdělávání, při očekávaném otevírání škol za přesčasy spojené s doplňkovou výukou, kombinování prezenční a distanční výuky, na přijetí pomocných pedagogů. Po výluce totiž je třeba zajišťovat výuku stejného počtu žáků dělených třídách, v dopoledním a odpoledním cyklu a přitom se asi zároveň bude muset pokračovat v distančním vzdělávání a dovzdělávání žáků, kteří během výluky neudrželi krok. Některé studie ze zahraničí v tomto ohledu ukazují, že dohnat ztracenou výuku navýšením hodin výuky v době po výluce může vyžadovat více hodin, než jich bylo promeškáno během výluky a vyjde to tedy dráž. Nesmíme totiž zapomínat, že bez cílené pozornosti učitelů si řada žáků vzdělávací ztrátu z výluky ponese i poté, co se dveře škol opět otevřou.

Část financí navíc by měla do škol jít rychle a plošně podle počtu žáků, zbytek cíleně podle potřeb tak, aby školy nezahltila další byrokracie. Hovořím o částce v řádu 10-20 miliard korun navíc. Ztráty, které jsou ve hře, jsou totiž diametrálně vyšší. Bylo by to také adekvátní tomu, jak mohutně vláda zamýšlí podpořit ostatní sektory a jaký význam bude mít vzdělanost i dlouho po současné krizi.

Text vyšel ve zkrácené podobě v Lidových novinách 23. 5. 2020