Když někdo napíše do novin velkou hloupost, dá se na to zareagovat jiným článkem a hloupost ukázat v plném světle. Když ale někdo napíše článek jako snůšku menších hloupostí, nepravdiček a omylů, nedá se na to v podstatě nijak reagovat. Člověk musí pouze doufat, že čtenáři mají dost vlastního rozumu. Reagovat jiným článkem nejde, protože by se každý jeden malý nesmysl musel znovu popsat a teprve potom byl vyvracen. Takto piplavý článek ale každý rozumný redaktor odmítne. Pro většinu čtenářů by to bylo těžké čtení. Blog ale nabízí řešení - vzít původní text se snůškou zavádějících polopravd tak jak leží a každou uvést na pravou míru. Včerejší článek Jakuba Jirsy v LN o reformě vysokých škol mi poslouží jako příklad. Protože jeho článek končí nesmělou, ale přeci jen výzvou k veřejným nepokojům, nějakou reakci si článek asi opravdu zaslouží (vpisuji tedy své poznámky tučně do autorova původního textu):

Bílá kniha jde do vlády. Bohužel
Bílá kniha terciárního vzdělávání (BK), podklad pro reformu vysokého školství, „jde do vlády“. Omyl. BK zatím do vlády nejde. Teprve dobíhá kolečko vnějšího připominkového řízení - vyjadřovala se k němu ministerstva a další státní instituce. Tým ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) pod vedením Petra Matějů může být se svým úspěchem spokojen. Mnohem méně jsou však spokojené vysoké školy, a zejména jejich humanitní či umělecké fakulty. Nutnost reformy nikdo nezpochybňuje. BK ale nebere na zřetel specifické potřeby humanitních či uměleckých oborů, naopak některé reformní kroky přímo ohrožují jejich přežití. BK skutečně nebere selektivní ohledy na vyvolené obory, ale pojímá vysoké školství jako rozmanitý celek. O pozornosti hodné významnosti svého oboru jsou jako pan Jirsa totiž přesvědčeni akademici ve všech oborech: technických a přírodovědných, lékařských, atd. Jako ekonom jsem také osobně přesvědčen o důležitosti akademické ekonomie a potřebě její podpory. Snažím se ale osobní zájmy a preference do návrhu reformy netahat. Kdyby se reforma vysokého školství šila jehlou parciálních zájmů oborů a různých škol, upekli bychom pověstný dort pejska a kočičky. BK tedy žádný obor nepovyšuje ani neponižuje. Jedním z hlavních principů obsažených v BK totiž je, že podstatný musí být především zájem dobře informovaných uchazečů a studentů tyto obory studovat a tento zájem má do velké míry určovat i směřování státních peněz na vzdělávací činnost škol. A vedení škol má dostat více pravomocí, aby mohlo státních dotace směřovat na obory a předměty, kde je zájem a skutečná potřeba.

Bohorovnost autorů
Zejména v případě humanitních a uměleckých oborů BK od své první verze nezaznamenala závažnějších změn a její autoři se ani neobtěžovali reagovat na výtky, které na veřejných diskusích či v tisku zazněly. Kritické texty z novin a časopisů pro jistotu nejsou uveřejněny ani v sekci Ohlasy v médiích na webu ministerstva. Reformní tým bral v potaz pouze komentáře, které byly zaslány e-mailem přímo na ministerstvo. Autoři BK (spolu s MŠMT) otevřeli k BK v Česku nezvykle otevřenou veřejnou debatu, která trvala od května do října letošního roku. Pravda je ale taková, že oficiální připomínky se musí vypořádat v řádných úředních termínech a tedy jako první během listopadu. Teprve potom je možno úředně vypořádávat další neformální připomínky. To nezamená, že autoři další neoficiální připomínky nečetli a nesnažili se ty rozumné vzít v potaz. V odpovědích, kterým se úředně říká „vypořádání“, pak převažuje bohorovnost autorů: koncepční námitky Doporučuji všem, aby nahlédli do oficiálních připomínek a sami posoudili, nakolik jsou skutečně koncepční. Koncepčních připomínek je tam pomálu. Naprostá většina institucionálních připomínek byla prostým a někdy až vzteklým, argumentačně nepodloženým odmítnutím návrhů z BK, naprostá většina kritických argumentů byla pouze parciálního charakteru a připomínky neobsahovaly téměř žádný pozitivní alternativní nápad či doporučení. Připomínkující instituce v převázné většině pouze bránily své partikulární zájmy a zdánlivé či reálně výhody, které si v současném systému za dlouhá léta vydobyly. Připomínek, které by směřovaly k prospěšnému rozvoji systému jako celku jsem našel minimum jsou odmítnuty jako neopodstatněné a kladného „vypořádání“ se dostane většinou pouze žádostem o podrobnější definice či doplnění statistik. Navíc nový vysokoškolský zákon je nadále připravován v absolutní tichosti a o diskusi nad ním se ani nemluvilo.

Hlavní obavou humanitních a uměleckých oborů je jejich financování po zavedení tzv. manažerského způsobu vedení univerzit. Podle tohoto návrhu většinu ve výkonných orgánech univerzity nebudou mít akademici, ale zástupci podnikatelské sféry a politických institucí. Zde pan Jirsa čtenářům záměrně nebo z nepochopení či publicistické neobratnosti podsouvá, že veřejné vysoké školy mají podle BK jako nějakou bokovku řídit manažeři podniků. Nic takového v BK ale není. V BK stojí, že řízení vysokých škol by mělo obsahovat výrazně více manažerských přístupů, manažerských způsobů rozhodování a dělení zodpovědnosti. To přeci není nic špatné, jak ostatně autor nakonec nezáměrně níže přiznává na příkladu Cambridge University. Důraz celé reformy je kladen na spolupráci s podnikatelskou sférou a na aplikovaný, komerčně využitelný výzkum. Důrazů obsahuje reforma několik, takže slovo "celé" je přinejmenším zavádějící. A že je také kladen důraz na spolupráci s podnikatelskou sférou a okolním světem obecně je přirozený důsledek toho, jak je většina našich vysokých škol do sebe uzavřených a dostatečně nereaguje nejen na to, co se děje v akademickém světě (viz. opakované opisování starých textů, výzkum který svět neoslovuje, profesní příprava studentů na jiné požadavky než bude vyžadovat jejich budoucí zaměstnání), ale pořádně ani na to, co se děje u nás v ČR. Stačí naslouchat nespokojeným hlasům studentů a zaměstnavatelů. Podle autorů BK jsou absolventi humanitních oborů připravováni pouze „pro různé pozice ve státní správě a administrativě obecně“ Slůvko "pouze" v BK není a autor článku ho k citátu přidal svévolně. Specifická role humanitních oborů ve společenském a kulturním prostoru, či dokonce možnost vlastního výzkumu, který však nemá příliš společného s průmyslem či podnikatelskou sférou, je autorům reformy stále velkou neznámou. BK nepředkládá reformu vědy, vývoje a inovací, ale navazuje na ní v oblastech, kde to dává smysl. reforma vědy běží po paralelní koleji, a proto tu velkou neznámou musí pan Jirsák hledat na stránkách Rady vlády pro vědu a výzkum www.vyzkum.cz. Určitě nejde o to, že by byl výzkum (základní a aplikovaný) a jeho role pro autory BK velká neznámá.

Reforma zřejmě předpokládá, že díky externím, soukromým zdrojům státu zbudou peníze, kterými humanitní obory podpoří. Nic takového reforma nepředpokládá. Nedokážu si však představit, kde by měly nějaké peníze zůstat. Autoři sami přiznávají, že na rozdíl od civilizovaných zemí u nás lze očekávat pokles státních výdajů na vzdělání Lež jako věž. Nic takového se v BK nepíše. Naopak se v BK píše, že "Výraznému reálnému navyšování veřejných prostředků pro terciární vzdělávání budou v ČR, stejně jako v řadě dalších zemí EU, bránit přísná fiskální omezení EU daná hranicemi deficitů a veřejného zadlužení a neochota většinové populace přistoupit na výrazně vyšší míru zdanění..... Realisticky se domníváme, že uspokojivého nárůstu prostředků na terciární vzdělávání lze dosáhnout pouze současným navyšováním veřejných a soukromých prostředků. Soukromé prostředky však budou ty veřejné stále jen doplňovat. I po reformě by měl dominovat podíl veřejného financování reflektující existenci pozitivních externalit , a představa, že se některé obory vzdají svého státního podílu ve prospěch humanitních věd, je více než bláhová. Již dnes je financování vysokých škol nastaveno tak nešťastně, že humanitní obory pomalu rezignují na odbornou výuku v seminářích, jelikož veškerý důraz je kladen na vysoký počet studujících.

Ostatně Bílá kniha není přesvědčivá ani ohledně finančních prostředků získaných ze soukromých zdrojů. Tyto prostředky má zřejmě zajistit účast podnikatelského sektoru ve správních radách univerzit. Opět lež. V BK se jasně píše, že "Výraznější příliv soukromých zdrojů do systému je možno zajistit pouze formou školného s možností odloženého a kontingenčního splácení. Příliv soukromých zdrojů od firem v žádné evropské zemi totiž nedosahuje výraznějšího podílu na financování a nelze očekávat, že v ČR tomu může být jinak." Avšak BK nijak nepopisuje, jakým způsobem tyto soukromé prostředky univerzita získá. Kniha mlčí o tom, jak zajistit financování univerzit ze soukromých zdrojů. Přitom externím aktérům dává do rukou kontrolu nad chodem univerzit, aniž by specifikovala jejich povinnosti či jakýkoli přínos. BK to říká jasně - soukromé peníze získá ze školného.... Příliv soukromých zdrojů od firem v žádné evropské zemi totiž nedosahuje výraznějšího podílu na financování a nelze očekávat, že v ČR tomu může být jinak. Tento přístup se tak zdá být klasickou ukázkou principu „soukromé zisky za veřejné náklady“.

Úsměvná je snaha autorů reformy přesvědčit veřejnost, že manažerský způsob vedení univerzity se všude ve světě setkává s nadšením. Jako příklad jim slouží univerzita v anglické Cambridgi. Tento rok na této instituci působím jako „visiting scholar“ na fakultě klasických studií. Jediné, co podle vyjádření místních profesorů filozofie či klasických studií drží jejich obory při životě, je tradice a historicky dané zdroje univerzity. Rozhodně to však není obliba u „manažerského“ vedení univerzity. Autor tedy sám nakonec přiznává, že filosofie a klasická studia nacházejí u manažerského vedení Cambridge University podporu, která je drží při životě. Jak je tedy možné, že u nás na Univerzitě Karlově, kde to obávané manažerské řízení ještě nemáme, její vedení už takovou podporu humanitním oborům nedává a autor proto níže dokonce vyzýva k veřejným prostestům? Řekl bych, že se zde autor chytil sám do argumetační pasti. Osobně se domnívám, že vedení Univerzity Karlovy prostě nemá dostatečné manažerské pravomoci, aby rozhodlo o přerozdělení státních dotací mezi fakutami a nezbývá mu než sledovat vládu fakult. Kdyby se do celé věci moc vkládalo, nemuslo by být přístě svými zaměstnanci (fakultami) zvoleno. Takže se i zde nakonec dostáváme k potřebě posílení manažerských pravomocí vedení škol a posílení role externích aktérů. Naopak během posledních pár let zde humanitní obory čelí vážným problémům s udržením stálého počtu přednášejících. Nemá-li univerzita vlastní, na státu či jakémkoli vnějším zdroji nezávislé prostředky k rozvoji humanitních věd, manažerské vedení k jejich zachování rozhodně nepřispěje. Dodatečné vlastní prostředky mohou humanitní obory získat ze školného, kdyby se ovšem za něj trochu více braly.

Vždy jsem pokládal stávku a podobné akce za přiznání neschopnosti dále komunikovat rozumnějším způsobem. Také jsem byl přesvědčen, že tato situace nemůže v rámci univerzity nastat. Mýlil jsem se. Ministerstvo školství a jeho reformní tým mne přesvědčil, že by humanitní fakulty českých univerzit měly rychle začít zvažovat takovou formu komunikace, která by měla širší společenský dopad. BK jasně konstatuje, že peněz jde do českých vysokých škol mnohem méně než by se společnosti vyplatilo. Proto navrhuje školné, proto důraz na kvalitní výzkum a konec finančního rovnostářství v něm, proto více spolupráce s okolním světem. Jestli má nějaký obor uvnitř univerzity výrazně méně prostředků než jiné obory a je to špatně, potom jde o problém uvnitř dostatečně autonomní univerzity, nikoliv o problém MŠMT nebo dokonce o problém způsobený BK, kvůli kterému by se mělo stávkovat.

Všimli jste si mimochodem, že by text nabídl nějaký pozitivní nápad či řešení, jak celosvětově klesající společenský zájem financovat studium humanitních oborů řešit?

O autorovi| Jakub Jirsa, odborný asistent na FF UK Autor v tomto školním roce působí na Faculty of Classics, University of Cambridge