Jako tažní ptáci vrací se každý rok téma počtu přihlášek na střední školy. Posledních deset let to za éry různých ministrů byly přihlášky 2, 1, 3 a nyní se zřejmě připravuje návrat ke dvěma. Nebylo by lepší než slepě bloudit v kruzích zvednou hlavu, otevřít oči a podívat se co se děje v zahraničí?

Shodou okolností právě v nejprestižnějším americkém, a tedy i světovém, ekonomickém akademickém časopise American Economic Review vyšel další významný článek na toto téma [1], [2]. Autoři popisují jak se v USA, jmenovitě v New Yorku a Bostonu, podařilo změnit težkopádné, nespravedlivé a neefektivní mechanismy přijímaček. Stačilo aby se tamní školští administrátoři nechali inspirovat vědeckými poznatky oboru na pokraji matematiky a ekonomie tzv. mechanism design theory.

Málokdo u nás si to uvědomuje, ale přijímací zkoušky nejsou jen administrativně-úředním kolečkem. Jde o specifický mechanismus srovnatelný svým významem s pravidly obchodování na burze nebo fungováním systému veřejných výběrových řízení.

Od dobrého mechanismu přeci chceme:

a) Systém s nízkou administrativní náročností pro školy a uchazeče.

b) Aby systém uchazeče nenutil do strategizování kam si podají přihlášku. Strategizováním myslím situaci, kdy se raději na školu nepřihlásím v obavě, aby mi mezi tím neuteklo místo na škole druhé, na kterou mám reálnější šanci se dostat (odborně se tomu říká odolnost před strategizováním (angl. strategy proofness). Proč?

- Nutnost strategizovat je neskutečně stresující pro uchazeče a jejich rodiče jak měsíce před podáním přihlášky, tak měsíce po nepřijetí, kdy si neúspěšní rvou vlasy, protože volbu kam podali přihlášku prokoučovali. Doplácí na to samožřejmě ti, jejichž rodiče strategizovat nejsou schopni.

- Strategizování vede k tomu, že se řada uchazečů v obavě z nepřijetí na jejich nejpreferovanější školu nepřihlásí. A může jít o školu nejdosažitelnější, nejvhodnější zaměřením studia, odpovídající náročností, vstřícným přístupem atd. To vede k tomu, že reálně vysoká poptávka po dobrých a vhodných školách zůstává skryta. Nevidí jí ani management školy, pro který by to byl doklad, že dělá svou práci dobře. Nevidí jí ani školská administrativa státu, aby mohla na situaci vhodně reagovat. Příkladem jsou tehdejší prohlášení bývalé ministryně Buzkové, že míst na gymnáziích je podle podaných přihlášek dostatek. Dosud nevím zda záměrně či naivně ministryně přehlížela skutečnost, že dlouhé zástupy nadaných dětí na gymply přihlášku ze strachu z nepřijetí vůbec nepodávaly.

c) Aby byl systém spravedlivý. Aby se nestávalo, že se někdo horší než já dostane na školu, kterou preferuji více než školu, kam jsem se skutečně dostal. Odborně se tomu říká eliminace opodstatněné závisti (angl. elimination of justified envy).

d) Aby byl systém efektivní v tom smyslu, že nejlepší uchazeči se dostanou na nejlepší-nejnáročnější školu. Jen tehdy dojde k nejlepšímu využití talentů.

e) Aby občanům dával co nejsnadnější a zároveň širokou možnost volby.

Lidově tyto požadavky shrnuly čtvrteční Lidové noviny: "Ministerstvo chce rok platící pravidlo [tří přihlášek]měnit i přes to, že naopak spokojeni s ním byli hlavně rodiče a samotní uchazeči o středoškolské studium. Podle analýzy se jim líbí hlavně to, že mají díky většímu počtu přihlášek větší možnost strategicky se rozhodovat. Líbí se jim také to, že více přihlášek zmenšuje psychologickou náročnost pro žáky, a pravidlo považují za výhodnější i z hlediska pravděpodobnosti přijetí."

Inspirujme se v New Yorku či Bostonu a uvažujme o následujícím systému (kurzíva značí výrazně zjednodušení):

1) Uchazeč podá jako přihlášku jediný papír na jednom podacím místě. Na tom papíře bude preferenční seznam škol na které se bude chtít dostat.

2) Údaje z prioritního seznamu se elektronicky načtou do elektronické databáze přístupné po internetu na heslo jak uchazečům, tak školám aby věděly, kdo se k nim hlásí. Až do tohoto okamžiku nebudou muset školy dělat skoro nic a ušetří se práce tisíců úředníků na školách kteří všichni dělají to samé.

3) Uchazeči složí zkoušku pro ty školy na které se hlásí případně pouze poskytnou škole informace o svém prospěchu atd, pokud škola zkoušky nedělá. Pokud škola využívá externě dodávané testy (například Scio), stačí uchazeči takový test složit jen jednou pro více škol a škola jen nahlásí jakou váhu skórům testů z češtiny, matematiky a studijních předpokladů přikládají.

4) Každá škola do on-line systému vloží pořadí v jakém chce všechny k ní přihlášené uchazeče přijímat.

5) Na obyčejném PC se spustí jeden z matematicky ověřených párovacích mechanismů, který porovná preferenční seznamy škol od uchazečů s prioritními seznamy žáků od škol. Párovací mechanismus lze zvolit tak, aby výsledek splňoval výše uvedené požadavky a, b, c, d: byl spravedlivý, co nejvíce efektivní a hlavně byl strategicky odolný.

6) Výsledkem by byly seznamy žáků přijatých na jednotlivé školy dostupné školám a žákům po internetu na heslo a kód. Původní prioritní seznam předložený uchazečem by automaticky sloužil jako závazný dokument stvrzující zápis uchazeče na školu, kam ho optimalizační mechanismus přiřadí.

Jistě se najdou praktické nuance, které tuto teoretickou eleganci a čistotu naruší, ale velice pravděpodobně budou řešitelné. Takový mechanismus by výrazným způsobem ulehčil práci jak školám tak uchazečům a navíc byl spravedlivější a efektivnější. Pokud k zavedení takového mechanismu nebude dostatečná vůle a odvaha na ministerstvu školství (peníze z EU se dnes utrácí na kde co), může se inspirovat školská administrativa v některém z krajů. Domnívám se, že by takový mechanismus měl svůj přínos i třeba jen ve větších městech, kde mají uchazeči v dosahu bydliště k výběru tři a více vysoce poptávaných škol, které musí uchazeče vybírat na základě přijímaček zkoušek.