Radkin Honzák ve svém posledním blogu vzpomíná na dětské hry a vyhynulé technologie. Tak jsem si vzpomněla na to, co provázelo v podobném věku mě.

Kouzelné obálky znám už jen z poděděné stejnojmenné knížky, která pojednává o aristokratickém životě tří angorských koček. Iza, Aťa a Polinka milovaly zelenou barvu, měly vznešené chlupy a taky psího kamaráda jménem Čamčula ham. A na Matějské pouti si tam obchod s planetami zařídil papoušek Lora, který na nich slušně vydělával.

To už se ale v době normalizace nesmělo, takže „štěstí“ se přesunulo do nepříliš pěkných černobílých krabiček, v nichž se nejčastěji nacházel pajďulák z korálků na drátku nebo dětský prstýnek, který mi nebyl, protože jsem měla moc velké klouby na prstech.

Místo „mejdlíček“ jsme si kupovali odřezky z lekorek (10 deka za 2 koruny), pendrek za padíka, anebo šumák v kostkách za dvacetník, který jsme lízali, až jsme bublali. Měli jsme z něj rozežrané jazyky ještě druhý den, takže efekt byl patrně podobný jako u „mejdlíček“.

Kuličky jsme hráli taky, občas měl někdo i skleněnku duhovku, ale největší poklad byly „cíněnky“. Hliněnky byly občas k dostání i svítivé, ale ty se drolily ještě víc než ty obyčejné z pytlíku za dvě koruny.

Telefonní budky už byly na padíka, ale z některých mince po skončení hovoru vypadla zpátky. V takových jsme se občas bavili tím, že jsme volali lidem z telefonního seznamu, který byl v každé budce, a ptali se třeba na to, zda jim Poštovní novinová služba doručila dnešní tisk. Při kladné reakci jsme do přístroje zvolali: „To je ale písmenek, viďte?!“ a s hihňáním hovor ukončili.

Průvodčí sice už z tramvají zmizeli, ale jejich čestné ohraničené místo s polstrovaným sedadlem ještě ne, tak jsme se tam cestou do školy většinou nacpali a připadali si důležití. Obvykle nám někdo vysvětlil, že tam nemáme co dělat. Ale zas nám přibylo metro, kam jsme si chodili do automatů měnit dvoukoruny (bohatší šťastlivci i pětikoruny) za koruny, které se tehdy házely do turniketů. Občas nás hubovali, že prý nezbyde na ty, co ty drobné opravdu potřebují.

O něco později se v rámci socialistické družby objevily v papírnictvích čínské gumy za korunu. Byly průhledné, pestrobarevné a voněly, tak jsme je chodili očuchávat. Většinou nás odtud vyhnali s odůvodněním, že zboží se vybírá očima. Prý kam bychom přišli, kdyby si na ně každý šmatal.

I když jsme se hodně nasmáli, nevzpomínám na první polovinu 70. let s žádnou zvláštní nostalgií. Měla jsem z domova instrukce, o čem z toho, co se probírá doma, nesmím mluvit, protože přece „nikdy nemůžu vědět, komu se dá věřit“. A tak mám i dnes při vzpomínání na tu dobu někde v břiše zasunutý nejasný pocit strachu, že něco udělám špatně.