„Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenů, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy - korupce, svévole, brutalita - bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy. Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů neomezenou mocí. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti.“
Anna Politkovská, 2006, Ruský deník (nakladatelství Jota)
Největším činem českého odboje za druhé světové války bylo odstranění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v Protektorátu Čechy a Morava v květnu 1942. Tato akce byla součástí československého boje proti nacismu a zároveň varováním jeho předákům, že nezůstanou beztrestní. Některé lidi to však dnes nezajímá, přistupují k neonacismu jakoby o nic závažného nešlo. Vedle dnešních českých následovníků Adolfa Hitlera u nás existují i lidé, kteří v nacismu vidí dobrý kšeft.
Ukrajinští romští uprchlíci spí stále na kamenných podlahách nádraží nejen v Praze. Píše se 21. století. Pražským primátorem je Pirát, ministrem vnitra předseda STAN, ministrem práce a sociálních věcí předseda lidovců a premiérem předseda ODS.
Když vláda nezačne řešit situaci romských uprchlíků na Hlavním nádraží v Praze, přestanou tam dobrovolníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) pomáhat. Řekl to ředitel OPU Martin Rozumek.
Ministr Rakušan a krajští i místní politici, se v médiích snaží vytvořit dojem, že všichni Romové, kteří k nám přicházejí, jsou z Maďarska (což je nesmysl) nebo že jde o podvodníky, kteří si vezmou dávku a někam zmizí.
Opět prožíváme dobu, v níž musíme vyvinout velké úsilí, tolik nám důvěrně známé: potlačovat stereotypy a předsudky a vyzdvihovat namísto nich racionální řešení věcí, pomoct konkrétním lidem a čelit přitom neustálému zpochybňování, založeném ve skutečnosti na xenofobii a rasismu. Anticiganismus se vrací a bude nabývat na síle.
Netrvalo to tak dlouho a opět se máme proč stydět za českou vládu: lavírování kolem embarga na ruskou ropu, chybějící vládní zmocněnec pro lidská práva, hrubý populismus při rozdávání pěti tisíc i milionářům, pohrdání romskými ukrajinskými uprchlíky…
Začnu tím, že i na Ukrajině jsou neonacisté, stejně jako v Rusku či u nás atd. A ano, část pluků Azov a Donbas bývala složena z extremistů, jak je to dnes, nevíme přesně. Ukrajinské ministerstvo vnitra v roce 2014 nařídilo odzbrojení všech takových skupin a jednotlivců, bylo tehdy pozatýkáno i několik nejznámějších aktivistů Pravého sektoru (krajní pravice), jeden z nich byl postřelen. Je ovšem možné, že jich v armádě několik zůstalo. Avšak ten, kdo dnes potřebuje denacifikovat, je Rusko, nikoli Ukrajina.