„Tak pane. Řekněte mi to na rovinu. Máte sra.ku? Nemám čas se s vámi vybavovat. Podívejte se, kolik lidí sedí v čekárně!“
Jak by řekla babička. Monotónní tuc, tuc, tuc…, žádná kreativita. Jen děsně hlučné a divné zvuky. Bohužel, nebo naštěstí, babička už na Hluboši nebydlí. A tak ji nerušila velkolepá dobrovolnická sobota v duchu Depeche Mode na hlubošském zámku.
Lepšími řidiči jsou ve většině případů muži. Ač mne za toto tvrzení řada žen asi odsoudí, neboť bych podle zažitých klišé měla víc „kopat“ za tuto polovinu lidstva. Mužům je však podle mých zkušeností od přírody dána větší schopnost riskovat, ženy naopak hodně uvažují nad důsledky svých činů. Většina mužů se začíná motat kolem aut, dělat smyky, nasávat technické informace ve velmi mladém věku. A baví je to. Jdou k tomu prostě přizpůsobeni.
Budete se možná divit. Ale každý z nás se prý rodí šéfem. Ovšem někdo z toho časem vyroste. Posuďte sami, zda tam tu podobnost vidíte. Já ano.
„A uvědomuješ si, že pozitivně motivuješ lidi k dobrovolnictví na Hluboši a vůbec nevíš, jak to celé dopadne? Je ti jasné, že se do tebe jednoho dne začnou někteří jedinci navážet, že podporuješ komerční subjekt, který zámek koupil?
„Kontrola jízdenek, prosím,“ zaburácí vestibulem metra hlas revizora, který následně netrpělivě zkoumá střídavě tvář, tělo a poloviční jízdné. Nad vysvětlením, že má cestující invalidní důchod třetího stupně, nesouhlasně a významně pomlaskává. Cestující, na kterém není na první pohled nic vidět, vytasí proto potvrzení ze sociálky. Revizor vrtí hlavou, ale nad úřední listinou naštěstí už dál nepolemizujeme. Po pár minutách trapnosti je cestující konečně oficiálně mimo škatulku „černý pasažér“.
Měla to být obyčejná poslední červnová sobota. Ale v médiích zarezonovala skvělá zpráva. Tedy, jak pro koho. Pro mne a další poctivé zaměstnavatele zdravotně postižených ano. Podnikatel Tomáš Horáček, majitel „chráněnky“ První chráněná dílna, byl vzat do vazby. Sice ještě není jisté, že bude souzen a odsouzen, ale po mnoha letech došlo alespoň k nějakému posunu.